Víra, která přenáší hory

Seděl jsem vedle orla a přemýšlel jsem o tom, co řekl. Nakonec jsem se zeptal: "Já vím, že skrze tebe ke mně mluví Moudrost, protože když mluvíš, slyším její hlas. Byl jsem si velice jistý sám sebou před tou bitvou, ale klidně mne mohli odvést, tak jako odvedli je, a byl bych s nimi také zajatý, kdyby mne Moudrost nezastavila. Vyšel jsem spíše z nenávisti k nepříteli než s touhou vysvobodit bratry, i když to byla část mého motivu. Od té doby, co jsem vyšel na horu a bojoval jsem v té velké bitvě, si myslím, že většinu dobrých věcí, které jsem dělal, jsem dělal se špatnými motivy, a mnoho špatných věcí jsem dělal s dobrými motivy. Čím více jsem se naučil, tím méně jsem si sám sebou jistý."
"Musel jsi být s Moudrostí dlouhou dobu," řekl orel.
"Byla se mnou dost dlouhou dobu, než jsem v ní rozpoznal Pána, ale obávám se, že většinu toho času jsem jí odporoval. Nějak si myslím, že mi chybí něco moc důležitého, něco, co musím mít, než půjdu do bitvy, ale nevím, co to je."
Velké orlí oči byly teď ještě pronikavější a pak orel odpověděl: "Znáš také hlas Moudrosti, když mluví ke tvému srdci. Učil ses dobře, protože máš plášť. To, co teď cítíš, je pravá víra."
"Víra!" vykřikl jsem. "Mluvím o vážných pochybách."
"To je moudré, že o sobě pochybuješ. Ale pravá víra závisí na Bohu, ne na tobě nebo na tvé víře. Jsi blízko druhu víry, která pohne touto horou, a pohnout jí musí. Musí být přenesená na místo, kde ještě nebyla. Ale máš pravdu. Stále postrádáš něco velmi důležitého. Musíš ještě mít velké zjevení Krále. I když jsi vystoupil až na vrchol hory a přijal jsi cestou z každé pravdy, i když jsi stál v Jeho zahradě a okoušel Jeho bezpodmínečnou lásku, i když jsi teď viděl mnohokrát Jeho Syna, stále rozumíš jen části Boží rady a to ještě jen povrchně."
Věděl jsem, že je to tak pravdivé, že bylo pro mne potěšující to slyšet. "Posuzoval jsem špatně tolik lidí a tolik situací. Moudrost mi mnohokrát zachránila život, ale její hlas je stále ve mně velmi tichý a hluk mých vlastních myšlenek a pocitů velmi hlasitý. Skrze tebe slyším mluvit Moudrost mnohem hlasitěji než ve svém srdci, takže vím, že musím zůstat blízko tebe."
"Jsme tady, protože nás potřebujete," odpověděl orel, "a také jsme tady, protože my potřebujeme vás. Byly ti dány dary, které já nemám, a já zase mám dary, které nemáš ty. Ty jsi prožil věci, které já jsem nepoznal, a já jsem zase zažil věci, o kterých nic nevíš ty. Orli vám byli dáni až do konce a vy jste byli dáni nám. Na čas budu blízko tebe a pak místo mne přijde jiný orel. Každý orel je jiný. Pánova tajemství známe všichni dohromady, ne každý zvlášť."

Dveře pravdy

Pak orel vzlétl ze skály, na které seděl, a vznesl se nad okraj naší úrovně. "Pojď," řekl. Jak jsem šel za ním, uviděl jsem schody, které vedly úplně dolů na úpatí hory. Byly tam malé dveře.
"Proč jsem je dřív neviděl?" zeptal jsem se.
"Když přijdeš poprvé na horu, nezůstáváš na téhle úrovni dost dlouho, aby ses díval kolem sebe," odpověděl.
"Jak to víš? Tys tu byl, když jsem přišel poprvé na horu?"
"Věděl bych to, i kdybych tu nebyl, protože každý, kdo mine tyto dveře, to dělá ze stejného důvodu, ale ve skutečnosti jsem tu byl," odpověděl. "Byl jsem jedním z těch vojáků, které jsi tak rychle minul, když jsi šplhal na horu."
Najednou jsem v něm poznal člověka, kterého jsem potkal brzy po svém obrácení, měl jsem s ním několik rozhovorů. Pak pokračoval: "Nejdřív jsem chtěl jít za tebou. Byl jsem na té úrovni už tak dlouho, že jsem potřeboval změnu. Ale prostě jsem nemohl opustit ty ztracené duše, co jsem se stále pokoušel přivést sem. Když jsem se nakonec vydal Pánu a rozhodl jsem se, že budu činit Jeho vůli, ať už to bude znamenat jít nebo zůstat, objevila se u mne Moudrost a ukázala mi ty dveře. Řekla, že je to zkratka na vrchol. Tak jsem se dostal na vrchol dřív než ty a byl jsem proměněn v orla."
Pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl dveře jako tyto na několika úrovních, dokonce jsem do některých nahlédl a vzpomínám si, jak ohromený jsem byl tím, co jsem viděl. Ale nikdy jsem do žádných moc daleko nešel, protože jsem byl příliš zaměstnaný bitvou a tím, jak jsem se snažil dostat na vrchol. "To jsem mohl vejít do kterýchkoli z těch dveří a dostat se přímo na vrchol?" zeptal jsem se.
"To zas není tak jednoduché," řekl orel a vypadal trochu podrážděně. "Za každými dveřmi je více cest, jedna vede na vrchol." Očividně znal mou další otázku, proto pokračoval: "Ty ostatní vedou na další úrovně hory. Otec je připravil, aby si každý mohl vybrat tu, kterou mu určovala jeho úroveň zralosti, tu, kterou potřebuje."
"Neuvěřitelné! Jak to udělal?" pomyslel jsem si, ale orel četl mé myšlenky.
"To je velmi jednoduché," odpověděl, jako kdybych mluvil nahlas. "Duchovní zralost je vždycky určována ochotou obětovat své vlastní touhy zájmům Království nebo pro druhé."
Přemýšlel jsem o všem, co bylo řečeno. Nějak jsem věděl, že musím vstoupit do dveří přede mnou, a že by bylo moudré naučit se všemu, co mohu, od někoho, kdo tam byl přede mnou a kdo si očividně vybral správné dveře na vrchol.
"Nešel jsem přímo na vrchol a také nikdo, koho jsem potkal," pokračoval orel. "Ale došel jsem tam rychleji než mnozí, protože když jsem bojoval na úrovni Spasení, naučil jsem se hodně o sebeobětování. Ukázal jsem ti ty dveře, protože nosíš plášť a stejně bys je našel. Ale čas je krátký a já jsem tady, abych ti pomohl rychle dozrát. Na každé úrovni jsou dveře a každé vedou k pokladům, které jsou nad tvoje pochopení. Nemůžeš si je fyzicky odnést, ale každý poklad, který vezmeš do svých rukou, zůstane ve tvém srdci. Tvé srdce má být domem Božích pokladů. V okamžiku, kdy znovu vyjdeš na vrchol, ve tvém srdci budou poklady cennější než všechny poklady na zemi. Nikdy ti nebudou odňaty, ale budou tvoje navěky, protože jsou Boží. Běž rychle. Bouřkové mraky houstnou a velká bitva se blíží."
"Půjdeš se mnou?" zeptal jsem se.
"Ne," odpověděl, "moje místo je tady. Musím ještě hodně pomáhat těm, kteří byli zranění. Ale ještě se tu uvidíme. Než se vrátíš, potkáš hodně mých bratrů a sester orlů, kteří ti budou schopni pomoci více než já, na místě, kde je potkáš."

Nebeské poklady

Moc jsem si orla zamiloval a bylo pro mne velmi těžké ho opustit. Byl jsem rád, že se znovu uvidíme. Teď mne dveře přitahovaly jako magnet. Otevřel jsem je a vešel jsem. Sláva, kterou jsem spatřil, mne tak omráčila, že jsem okamžitě padl na kolena. Zlato, stříbro a drahokamy tu byly mnohem nádhernější než cokoliv, co jsem kdy viděl na zemi. Místnost byla tak velká, že se zdálo, že je bez konce. Podlaha byla stříbrná, sloupy zlaté a strop byl z čistých diamantů, které zářily všemi barvami, které jsem znal, a mnoha, které jsem neznal. Všude byl bezpočet andělů, byli oblečeni do různých rouch a uniforem ne pozemského původu.
Vykročil jsem dál do místnosti a andělé se mi ukláněli na pozdrav. Jeden se přiblížil a přivítal mne jménem. Vysvětlil mi, že mohu jít kamkoliv v místnosti a vidět všechno, co jen chci. Nic není odepřeno těm, kdo vstoupí.
Nemohl jsem promluvit, jak jsem byl přemožený tou nádherou. Pak jsem si pomyslel, že je tu ještě krásněji než v zahradě. Anděl překvapeně odpověděl: "Tohle je zahrada! Tohle je jeden z pokojů v domě tvého Otce. My jsme tví služebníci."
Jak jsem kráčel, šla za mnou velká skupina andělů. Otočil jsem se a zeptal jsem se vůdce, proč to dělají. "Protože máš plášť," řekl. "My jsme ti byli přiděleni, abychom ti sloužili tady a v bitvě, která přijde."
Nevěděl jsem, co mám s nimi dělat, tak jsem šel dál. Přitahoval mne velký modrý kámen, který vypadal, jakoby měl v sobě slunce a mraky. Když jsem se ho dotkl, zaplavily mne stejné pocity, jako když jsem jedl ovoce ze stromu života. Cítil jsem energii, velkou jasnost mysli a velkou lásku ke každému a ke všemu. Uviděl jsem Pánovu slávu. Čím déle jsem se držel kamene, tím více slávy přibývalo. Nechtěl jsem pustit kámen, ale sláva byla teď tak intenzivní, že jsem se musel otočit.
Pak jsem uviděl krásný zelený kámen. "Co je v támhletom?" zeptal jsem se anděla, který stál nejblíž.
"Všechny tyto kameny jsou poklady spasení. Ty ses teď dotýkal nebeského Království a támhleten je obnovení života," řekl.
Když jsem se dotkl zeleného kamene, uviděl jsem zemi v bohatých a podivuhodných barvách. Čím déle jsem se ho držel, tím byly barvy bohatší a také rostla moje láska k tomu, co jsem viděl. Všechny živé věci teď byly v takovém stupni harmonie, jako jsem nikdy dosud nespatřil. Pak jsem uviděl Pánovu slávu ve stvoření. Stále to rostlo, dokud jsem se neodvrátil, protože to bylo tak intenzivní.
Neměl jsem představu, jak dlouho už tu jsem. Uvědomil jsem si, že moje poznání Pána a Jeho stvoření podstatně vzrostlo jen tím, že jsem se dotkl dvou kamenů, a tady jich bylo mnohem, mnohem více. Bylo tu toho více, než může člověk přijmout za celý život. "Kolik je tu pokojů?" zeptal jsem se anděla.
"Pokoje jako tenhle jsou na každé úrovni hory, na kterou jsi šplhal."
"Jak může někdo prožít všechno, co je jen v jednom z nich, natož ve všech?" zeptal jsem se.
"Máš na to věčnost. Pokladů obsažených v nejzákladnějších pravdách o Pánu Ježíši je dost na to, aby ti vydržely na mnoho pozemských životů. Nikdo nemůže poznat v jednom životě, co je možné znát ani o jedné z nich, ale musíš si vzít, co potřebuješ, a jít dál."
Znovu jsem si vzpomněl na pokračující bitvu a na zajaté bojovníky. Nebyla to moc příjemná myšlenka na tak slavném místě, ale věděl jsem, že mám věčnost na to, abych sem znovu přišel, ale jen krátký čas na to, abych našel svou cestu na vrchol hory a vrátil se do bitvy.
Obrátil jsem se k andělu: "Musíš mi pomoci najít dveře, které vedou na vrchol."
Anděl vypadal zmateně: "My jsme tví služebníci," odpověděl, "ale ty nás musíš vést. Celá tahle hora je pro nás tajemstvím. My všichni toužíme poznat to velké tajemství. Až opustíme tuto místnost, o které jsme jen začali něco vědět, budeme se učit ještě víc než ty."
"Víte, kde jsou všechny ty dveře?" zeptal jsem se.
"Ano, ale nevíme, kam vedou. Některé vypadají velice lákavě, některé jsou obyčejné a některé vypadají dokonce odpudivě. Jedny jsou strašlivé."
"Na tomhle místě že jsou dveře, které vypadají odpudivě?" nevěřícně jsem se zeptal. "A jedny že jsou dokonce strašlivé? Jak je to možné?"
"Nevíme, ale mohu ti je ukázat," odpověděl.
"Prosím, ukažte mi je," řekl jsem.
Chvíli jsme šli a míjeli jsme nevýslovné poklady. Bylo pro mne velmi těžké se u nich nezastavit a nedotknout se jich. Bylo tu také mnoho dveří, na kterých byly různé biblické pravdy. Když anděl některé nazval "lákavé", ve skutečnosti vůbec nevystihl jejich přitažlivost. Moc jsem chtěl do každých vstoupit, ale byl jsem tak zvědavý na ty "strašlivé", že jsem se udržel. Pak jsem je uviděl. "Strašlivé" bylo také dost nevýstižné. Sevřela mne taková hrůza, že jsem ztratil dech.

Milost a pravda

Odvrátil jsem se od dveří a rychle jsem couvl. Blízko byl nádherný červený kámen, skoro jsem se na něj vrhl, abych na něho položil ruce. Okamžitě jsem se ocitl v Getsemanské zahradě ve chvíli, kdy se Pán Ježíš modlil. Agonie, kterou jsem spatřil, byla ještě strašnější než dveře. Šokován jsem odtrhl své ruce od kamene a vyčerpaně jsem upadl na podlahu. Toužil jsem vrátit se k modrému nebo k zelenému kameni, ale musel jsem získat zpět svou energii a orientační smysl. Hned všude kolem mne byli andělé a sloužili mi. Dostal jsem nápoj, který mi začal vracet sílu. Brzy jsem byl natolik silný, že jsem mohl vstát a jít zpátky k dalším kamenům. Ale ten kratičký pohled na Pánovu modlitbu mne zastavil.
"Co to bylo?" zeptal jsem se.
"Když se dotýkáš kamenů, můžeme vidět část z toho, co vidíš ty, a cítit, co cítíš," řekl anděl. "Víme, že všechny tyto kameny jsou velké poklady a že v nich jsou neocenitelná zjevení. Na okamžik jsme zahlédli Pánovu agonii před Jeho ukřižováním a krátce jsme pocítili to, co On cítil tu strašlivou noc. Je pro nás velmi těžké pochopit, jak mohl Bůh takhle trpět. Pomáhá nám to mnohem více docenit, jaká čest je pro nás, že můžeme sloužit vám, pro které to udělal."
Andělova slova byla jako úder blesku přímo do mé duše. Bojoval jsem ve velké bitvě. Vystoupil jsem na vrchol hory. Duchovní realita byla pro mne už tak běžná, že jsem stěží zaznamenával anděly, mohl jsem mluvit s velkými orly téměř na jejich úrovni, ale nebyl jsem schopen snést ani na krátký okamžik utrpení mého Krále bez toho, abych nechtěl utéct k příjemnějším zážitkům. "Nemohu tu být," téměř jsem křičel, "já, mnohem víc než kdokoliv jiný si zasloužím být vězeň toho zlého!"
"Pane," řekl anděl nesměle, "my víme, že nikdo se sem nedostane, protože by si to zasloužil. Jsi tady, protože jsi byl vybrán ještě před založením světa k určitému cíli. Nevíme k jakému, ale je opravdu velký pro každého, kdo je na hoře."
"Díky. Pomohl jsi mi. Toto místo mne tak rozrušilo, že emoce málem ovládly moje myšlení. Máš pravdu. Nikdo tu není, protože by toho byl hoden. Ve skutečnosti čím výše jsme stoupali na horu, tím méně jsme si zasloužili tu být a tím více milosti jsme potřebovali. Jak jsem se vůbec poprvé dostal na horu?"
"Milost," odpověděl můj anděl.
"Jestli mi chceš pomoci," řekl jsem pak, "opakuj mi to pokaždé, když mne uvidíš ve zmatku nebo beznaději. Tomu slovu rozumím lépe než čemukoliv jinému a vždycky přináší světlo do mé duše. Teď musím jít zpátky k červenému kameni. Vím už, že je to největší poklad v tomhle pokoji, a nesmím odejít, dokud nebudu mít ten poklad ve svém srdci," řekl jsem to s mnohem větší rozhodností, než jsem ve skutečnosti cítil, ale přesto jsem věděl, že je to pravda.

Pravda milosti

Čas, který jsem strávil u červeného kamene, byl pro mne nejbolestivější v mém životě. Mnohokrát jsem už to prostě nemohl snést a musel jsem odtáhnout svou ruku. Několikrát jsem šel k modrému nebo k zelenému kameni, abych občerstvil svou duši, než jsem se vrátil. Bylo pro mne nesmírně těžké se vracet k červenému kameni, ale moje láska a úcta k Pánovi tím vzrůstala mnohem více než cokoliv, co jsem se kdy naučil nebo poznal.
Nakonec, když Otcova přítomnost opustila Ježíše na kříži, už jsem to nemohl unést. Stáhl jsem ruce. Mohl jsem říci, že andělé, kteří to vše se mnou prožívali, plně souhlasili. Už jsem se nemohl přimět znovu se dotknout červeného kamene. Nechtěl jsem už ani jít zpátky k modrému kameni. Ležel jsem na zemi a plakal jsem nad tím, čím Pán musel projít. Také jsem plakal, protože jsem Ho opustil jako Jeho učedníci. Tak jako oni jsem Ho zradil, když mne nejvíce potřeboval.
Po chvíli, která se zdála jako několik dní, jsem otevřel oči. Za mnou stál jiný orel. Před ním byly tři kameny, modrý, zelený a červený. "Sněz je," řekl. Když jsem to udělal, celá moje bytost byla obnovená a mou duši zaplavila velká radost a velká střízlivost.
Když jsem vstal, uviděl jsem stejné tři kameny v rukojeti mého meče a také na obou mých ramenech. "Jsou teď navždy tvoje," řekl orel. "Nemohou ti byt odňaty, ani je nemůžeš ztratit."
"Ale já jsem u toho posledního nevydržel do konce," odporoval jsem.
"Jedině Kristus mohl vydržet tuto zkoušku," řekl. "Vedl sis dobře, ale teď musíš dál."
"Kam?" zeptal jsem se.
"To musíš rozhodnout ty, ale čas se krátí, měl bys jít co nejrychleji na vrchol," řekl, když odcházel ve zřejmém spěchu.
Pak jsem si vzpomněl na dveře. Hned jsem vyrazil k těm, které vypadaly tak lákavě. Ale když jsem k prvním z nich došel, už mne tak nepřitahovaly. Šel jsem k jiným, ale cítil jsem totéž. "Něco se změnilo," poznamenal jsem hlasitě.
"Ty ses změnil," všichni andělé odpověděli jako jeden muž. Otočil jsem se k nim a byl jsem ohromený, jak byli jiní. Už nevypadali tak naivně jako před chvílí, ale vypadali vznešeně a moudře, jako jsem nikdy u andělů neviděl. Věděl jsem, že odráželi něco, co bylo také ve mně, ale cítil jsem se nepříjemně, když jsem měl přemýšlet o sobě.
"Potřeboval bych od tebe radu," řekl jsem vůdci.
"Poslouchej svoje srdce," řekl, "tam máš teď všechny ty velké pravdy."
"Nikdy jsem nebyl schopný příliš důvěřovat svému srdci," odpověděl jsem. "Je to místo, kde je tolik oklamání, podvodů a sobeckých ambicí, že je pro mne velmi těžké skrze hluk toho všeho slyšet Pánův hlas."
"Pane, nevěřím, že s červeným kamenem v srdci to bude stejné," řekl vůdce s neobvyklou důvěrou. Opřel jsem se o stěnu a přemýšlel jsem o tom, že teď, když bych ho nejvíce potřeboval, tu orel není. On už tudy prošel a věděl by, které dveře vybrat. Jak jsem tak uvažoval, jediné dveře, na které jsem mohl myslet, byly ty "strašlivé". Ze zvědavosti jsem se rozhodl se k nim vrátit a podívat se na ně. Minule jsem od nich utekl tak rychle, že jsem si ani nevšiml, kterou pravdu představují.
Když jsem se k nim přibližoval, znovu jsem cítil, jak ve mně narůstá strach, ale už to nebylo tak zlé jako poprvé. Narozdíl od všech ostatních byly tyto dveře ve velké tmě, takže jsem musel přijít velmi blízko, abych mohl přečíst pravdu, která na nich byla napsána. Trochu překvapeně jsem četl: KRISTOVA SOUDNÁ STOLICE. "Proč je tahle pravda tak děsivá?" zeptal jsem se hlasitě, ale věděl jsem, že andělé mi nemohou odpovědět. Jak jsem se na ně díval, věděl jsem, že právě do těch musím vstoupit.
"Děsivé jsou z mnoha důvodů," ozval se známý hlas orla.
"Jsem rád, že jsi zpátky. Zvolil jsem špatně?"
"Ne! Vybral sis dobře. Tyto dveře tě dovedou zpátky na vrchol rychleji než kterékoliv jiné. Jsou děsivé, protože největší strach ve stvoření pramení právě skrze tyto dveře, ve svaté Boží bázni. Největší moudrost, kterou může člověk poznat v tomto životě, nebo v životě, který přijde, se nachází za těmito dveřmi, ale jen velmi málo lidí jimi projde."
"Ale proč jsou ty dveře tak tmavé?" zeptal jsem se.
"Světlost těchto dveří odráží pozornost, kterou věnuje církev v této době pravdě, která je za nimi. Tahle pravda je teď jednou z nejzanedbávanějších a přitom patří k nejdůležitějším. Pochopíš to, až vstoupíš. Největší autorita, jakou může člověk přijmout, bude svěřena těm, kteří projdou těmito dveřmi. Když uvidíš Ježíše Krista sedět na Jeho trůnu, budeš také připraven tam usednout s Ním."
"Ty dveře by nebyly tak tmavé a odpudivé, kdybychom věnovali více pozornosti jejich pravdě?"
"Ano. Jestli člověk pozná pravdu, která je zjevená za těmi dveřmi, mohou být jedněmi z nejzářivějších," naříkal orel. "Ale stále je tak těžké jimi procházet. Bylo mi řečeno, abych se vrátil a dodal ti odvahy, protože to budeš brzy potřebovat. Uvidíš největší slávu, ale také největší hrůzu, jakou jsi kdy poznal. Ale věz, že protože sis vybral teď tak těžkou cestu, později to pro tebe bude mnohem jednodušší. Protože budeš této těžké pravdě čelit teď, později neutrpíš ztráty. Mnozí rádi poznávají Jeho laskavost, ale jen málo se chce setkat s Jeho přísností. Jestli nebudeš znát obojí, vždycky budeš v nebezpečí, že něco ztratíš, nebo že vypadneš z Jeho velké milosti."
"Vím, že bych sem nikdy nemohl přijít bez toho času, který jsem strávil u červeného kamene. Jak jsem se mohl tolik snažit vybrat si tu jednoduchou cestu, když je tak v protikladu k Pánovu charakteru?"
"Ale teď sis vybral, tak běž rychle. Další velká bitva začíná a bude tě potřeba v čele."