Blíží se to, brzy to bude rok.

Pamatuji si ten den jako včera. Všechny vlaky měly zpoždění a já zmateně pobíhala po nádraží a hledala ten svůj. Naskočila jsem do něj na poslední chvíli a můj milovaný, Nejmilovanější, tenkrát ještě snoubenec, mi podal těžká zavazadla. Nestihla jsem se s ním ani pořádně rozloučit.

Vlak se rozjížděl, já stála u dveří a pečlivě jsem si do mysli ukládala vzdalující se nástupiště a tu nejvzácnější osobu na světě. V tu chvíli, jak se vlak odlepil z místa a sunul se vpřed, jako by mi srdce v hrudi poskočilo… Jako bych ho nechávala tam, v Česku, v mojí rodné zemi. U něj. V jeho dlaních. Přijď brzo, jinak to nezvládnu… Napadlo mě. Už teď mi chybíš…

 

 

Nádraží už nebylo vidět, a tak jsem vzala svá dvě obrovská zavazadla a šla si najít místo na sezení. Bylo ho tu dost. Sedla jsem si a vydechla. Tímhle vlakem dojedu do Bratislavy, kde přestoupím…

Jenomže to nebyl můj vlak. Jel do Vídně.

A tak začalo moje dobrodružství.

 

Jela jsem na ranč jako dobrovolník.

Byla jsem tu jednou, a to na CampFestu. Tento festival mě oslovil něčím, co jsem jinde ještě nezažila, i když jsem za sebou měla už spousta křesťanských akcí. Jsem vesnická holka, která od patnácti žila v paneláku. Asi chápete, jaké to pro mě bylo ocitnout se zde, v dolině mezi Tatrami. Všude kolem se tyčí kopce a hory, skály, borovice… Ach, borovice, o těch vám ještě povím… Teď zpět na CampFest. Strávila jsem tu asi čtyři nádherné dni plné radosti a nadšení, ale také odpočinutí a jakýmsi něčím, pro co ani slovo neexistuje. Čas na programu, tak kvalitním a dobře připraveném, čas sezení v mechu a rozjímání, čas se svým Nejmilovanějším… A Stvořitel. Byl tu tak blízko. Na dosah ruky. Jako by seděl na té skále a podával mi ruku. Pojď, zval mě, pojď za mnou. A já seděla na tom mechu pod smrkem a říkala si, ach, jaké by to asi bylo zůstat tady, jako dobrovolník, a pracovat tu? Se zálibou jsem četla letáčky o MPK, které se mi zde dostaly do ruky. Ale víc jsem si nedovolila, ani se zasnít. Je přeci léto. Už jsem se přestěhovala do dalšího velkoměsta, kde na mě čeká univerzita. Těším se na obor, kterému se chci věnovat celý život. I Bohu se líbí tento můj plán. Ano, musím vystudovat vysokou školu. Nechce se mi, ale musím to těch pár let vydržet… Potom už budu moci dělat to, pro co mě Bůh stvořil. Potom mu budu sloužit. Tak šup, zpátky do města…

A teď se sem vracím. Jak to?

 

 

Do Kráľovy Lehoty jsem dorazila snad v jedenáct večer. Čekala mě tu usměvavá slečna, přesně si to pamatuji… Hned na první pohled jsem věděla, že jí můžu věřit, a že ona je tou pravou „rančovskou dívkou“. Budu jí říkat Nádherná, protože opravdu je nádherná. Vypadla jsem z autobusu obtěžkána svými věcmi, které jsme naložili do autíčka a jeli do slovenské divočiny… Jeli jsme pomaličku, cesta byla celá pod ledem, ve kterém byly vyježděny koleje. Když jsem vystoupila, zaznamenala jsem tři fakta – půlmetrové závěje sněhu, nebe ozářené miliony a miliony hvězd, a černý pes, který z dálky vypadal jako tmavý vlk.

To bylo něco neuvěřitelného. Chápejte… Byl konec února. Za celou zimu strávenou ve velkoměstě nenapadlo více než jeden centimetr sněhu, který se okamžitě měnil v bláto, dobrou noc mi dávalo drnčení tramvajových kolejí a pískání zavírajících se dveří autobusů. Hvězdy nahradila světla aut, výkladní skříně a ozářené reklamy.

Ocitla jsem se v ráji… Aspoň tak mi to v tu chvíli připadalo. Můžu dýchat… Tak nádherný, čistý vzduch. Ale nejen moje tělo se může nadechnout, ale i moje duše. Konečně…

Odešla jsem sem a věděla, že je to dobře. Ne všichni mi rozuměli. A nedivím se jim. Na podzim jsem nastoupila na univerzitu. Na svůj vysněný obor… A objevilo se prázdno. Absolutní, bezbarvé prázdno ohraničené chladnými mřížemi. Vždyť jsem si to přála. Tolik jsem to chtěla. Sedím na povinných přednáškách a koukám z okna. Jen zabíjím svůj čas. Čas, který mi byl dál. Bože, je tohle nutné? Vážně musím podstupovat tohle zlo, abych mohla dělat dobro? Vracím se ze školy, kde jsem se celkem nic nedozvěděla. Mám pocit, že všichni si tu nasazují masky učenosti a profesionality, kterými se velmi rádi chlubí jeden před druhým. A že jediné, čemu se učíme my, je ono nasazování správných masek. Kráčím městem plným uspěchaných lidí, troubících aut, houkajících sanitek a znečištěného vzduchu.

Konečně za mnou zaklapnou dveře od bytu. Mám klid. A opět jsem v tom svém vězení… Nevím kudy kam. Nedokážu využívat svůj čas tak, jak bych chtěla. Do ničeho se mi nechce, ale přitom nechci svůj čas marnit… Jediné, na co se těším, je večer. Zavolá mi můj Nejmilovanější. Vídáme se málo, nejčastěji jednou za týden, ale spíš méně. Máme to k sobě 250 kilometrů daleko a ani jeden z nás nevlastní auto. Miluji ho. Miluji tu jeho tvrdohlavost. Lidi o něm říkají, že je uspěchaný a nepromýšlí si věci. Možná. Ale když se pro něco rozhodne, udělá to. Ať to stojí cokoli. Vzpomínám si, jak jsme spolu seděli na lavičce a vedli vážný rozhovor o našem vztahu (to jsme spolu ještě nechodili). Chvíli bylo ticho. Přemýšlel. Potom řekl: „S tebou to vážně bude těžký…“ ale pak se na mě podíval a dokončil větu: „ale já to zvládnu!“

A to ani netušil, jak to bude těžké. Že se mu odstěhuji nejdřív 250, potom 650 kilometrů daleko. Ano, vážně jsem se na Ranč vrátila…

Na Univerzitě jsem se trápila a trápila, i když by možná někdo řekl, že to trápení vůbec nebylo. Až jsem jednou, (nevím, jestli jsem se modlila nebo četla bibli) začala vnímat a chápat to, co mi Bůh říká. Že nechce, abych se trápila. Že jsem jeho milovaná dcerka. Že se o mě postará… Že se nemám bát…

V bibli je o tom spousta, spousta veršů. A přece, jako bychom je nevnímali. Tenkrát jsem si to tak silně uvědomila, že jsem se během několika dnů rozhodla.

Bůh řekl, že se o mě postará, a že se nemám bát. Dobře, tak se nebudu bát. Udělám to.

Bylo zrovna zkouškové. Měla jsem za sebou první zkoušku a odevzdané seminární práce. Na druhou zkoušku už jsem nešla. V práci jsem dala výpověď a na ranč jsem napsala mail, že mám zájem o dobrovolnictví. Nevěděla jsem, jestli zrovna někoho potřebují. Netušila jsem, jaká je tam situace. Neptejte se mě, proč jsem to udělala v tomhle pořadí. Udělala bych to znova? Nevím. Prostě jsem věřila Bohu – že se postará.

Netušila jsem, jaká bude náplň mojí práce. Ale nezáleželo mi na tom. Potřebovala jsem pryč z klece. Připadala jsem si jako pták, který potřebuje roztáhnout křídla, jako lev, který se potřebuje rozběhnout.

A vyšlo to. Bůh se postaral.

Ale než se vrátím na ranč… Zapomněla jsem vám říct jednu důležitou věc. Nebojte se, neutekla jsem do sousedního státu od Nejmilovanějšího jen tak. Už to byli tři měsíce, co jsme spolu přerušili kontakt. Nebyli jsme rozhádaní. Nerozcházeli jsme se. Naopak, byli jsme zamilovaní. Tak moc. A přece jsme to udělali. Přistupovali jsme k našemu vztahu velmi zodpovědně a věděli jsme, že to, co si nevyřešíme sami před manželstvím, bude nám dělat problém celý život. Proto jsme se na čas rozloučili, abychom se potom mohli opět setkat. Oba dva jsme měli něco, na čem jsme chtěli sami pracovat. Ale on byl zodpovědný. On měl přijít. A já čekala. A proto jsem si dovolila odjet pryč.

Mimochodem, před tím, než jsme tuhle věc (také v očích mnoha lidí naprosto bláznivou a nelogickou) udělali, požádal mě můj Nejmilovanější o ruku. To proto, abych věděla, že to myslí vážně. Že si pro mě přijde a vezme si mě.

 

 

Zhruba měsíc po našem zasnoubení jsme se „rozloučili“ a od té doby se viděli dvakrát – na moje narozeniny a na můj odjezd na Ranč. Bylo to těžké. Tak těžké, a zároveň tak romantické.

A teď jsem byla tady. V půlmetrové závěji sněhu a pod hvězdami. Byla jsem šťastná jako blecha. Zabydlela jsem se na ranči a začala tu pracovat. Nebyla to žádná extra lákavá práce – převážně úklid a o víkendech jsem střídala služby v kavárně a v kuchyni – ale já byla šťastná a bylo mi úplně jedno, že zrovna umývám záchody. Bylo mi dobře. To, že jsem zasnoubená, jsem si nechala pro sebe. Z čistě praktického důvodu – chtěla jsem se soustředit na jiné věci, mít klid a nepřemýšlet neustále nad tím, jak mi můj Nejmilovanější chybí. Otázky od ostatních, i když dobře míněné, by mi jen ublížily.

Ranč se od CampFestu pořádně změnil. Nejen, že se ze zelené stala bílá, ale já mohla poznat nejužší rančový tým. A věřte mi, běžně to na ranči nevypadá tak, jako na CampFestu. Dokonce ani přes týden to tady nevypadá jako o víkendu. Je tu klid. Ticho. A je nás tu málo. Lidé, kteří tu jsou už déle, říkají, že je nás tu čím dál tím víc, ale přesto mě překvapilo, jak je Ranč vlastně malá záležitost.

A mezi tím málem já našla několik pokladů.

 

Byla to ta Nádherná slečna. Vždy tu byla pro mě, když jsem se dostala na nějakou křižovatku a nevěděla jsem, kudy kam. Vždy měla své srdce otevřené a naslouchala mým slovům. Vždy, když mi bylo nejsmutněji a neviděla jsem naději, ona mi připomněla to, na co jsem já zapomněla. Dodávala mi sílu a vždy mi pomohla.

Potom jsem objevila Sluníčko. Slečnu, které zářil obličej i srdce právě jako slunce. Bylo mi ctí s ní prožít ty nejkrásnější chvíle na ranči. Byla mi obrovským povzbuzením, v leckterých situacích vzorem a také oporou. Smála jsem se s ní, plakala, sdílela život, ten obyčejný, všední, i ten schovaný za ním. Považuji jí za jednu z nejkrásnějších ženských duší, kterou jsem kdy potkala. Ona tu rostla. Vyprávěla mi svůj příběh. Občas. Jen tak maličko. A já nadšeně poslouchala. Byla jako zlomená květina, která se učila znovu růst. A bojovala, každý den bojovala. Byla plná emocí, tak krásných emocí, vše dokázala prožít opravdově. Dokázala si užívat všeho, co měla, ať už to bylo jídlo, nové oblečení, nebo list v trávě. Učila se tady to nejdůležitější – že krása ženy nespočívá v jejím těle, ale v její duši. To je pravda lidmi opomíjená… Ale Sluníčku bych za tohle dala jedničku s hvězdičkou. Vždycky, jako by jí přibyl ještě další paprsek, když se nenamalovala, když si vzala vytahaný svetr nebo si ostříhala vlasy. A byla tak krásná… Krásnou duší totiž krásní i tělo. Vzpomínky na ní jsou pro mě obzvlášť silné, a to proto, že už na ranči není. Je mi po ní smutno. Ale ona ví, že její čas tady skončil. Dorostla. A šla dál. Je to dobře. Ale byla pro mě jednou z „nejrančovějších lidí“. Kéž bych se toho od ní stihla naučit ještě více! A ani se mi nechce o ní přestat vyprávět, tolik ráda na ni vzpomínám…

Nicméně, byl tu ještě jeden poklad. Mladý muž, Přítel, se kterým jsem si vybudovala zvláštní vztah. Takový, který znám jen z ranče. Je to člověk, kterého když potkám, někdy se sotva pozdravíme. Ale stále vím, že to neznamená, že si nejsme blízcí. Jindy si totiž můžeme sednout a propovídat spolu dlouhou dobu otázkami o životě, jeho smyslu a tím, čeho máme zrovna plné srdce… Vážím si ho možná mnohem víc, než sám tuší. A to hlavně díky tomu, jak náš vztah začal. Jak už jsem řekla, nechala jsem si pro sebe, že existuje Nejmilovanější. A právě z toho jsem byla ze začátku vzhledem k Příteli nervózní. Byla jsem na ranči teprve krátce, když jsem si všimla několika jeho pohledů. Později mi řekl, že o nic nešlo, a věřím, že to tak bylo. Ale stejně. Věděla jsem, že by nebylo fér zrovna jeho držet v nevědomí. A tak jsem se rozhodla, i když celkem nerada, že mu o Nejmilovanějším řeknu. Nechtělo se mi, připadala jsem si hloupě při představě, že Příteli říkám takovéhle věci, i když jsme spolu do té doby téměř nepromluvili. Díky Bohu, odvážila jsem se a bylo to dobré rozhodnutí. Přítel se totiž zachoval nejlépe, jak mohl. Řekl, že mi rozumí a nechá si to pro sebe. Získal si moji plnou důvěru. A za tu dobu na ranči ji nikdy neztratil. Byl mi chybějící částí opory, kterou mi nemohly poskytnout mé přítelkyně. On byl muž. A pomohl mi víc, než tuší, když mi mnohokrát řekl svůj mužský názor nebo mě jen poslouchal. Později nastávali situace, pro které jsem si ho vážila ještě víc. Vyskytovali jsme se spolu celkem často, prostě jsme si jen povídali a bylo nám spolu dobře. Někteří lidé si toho všimli a různými způsoby Přítele povzbuzovali k činu nebo se ptali, co já. A on to vše snášel, jen tak mě neprozradil, ani ho to neodradilo od toho se se mnou dál bavit a bylo mu jedno, co si ostatní myslí. Proto si ho vážím. Měla jsem s ním vzácný, čistý vztah, jako s bratrem. Během našich rozhovorů jsem mu nahlédla do srdce a mohu upřímně říct, že je to úžasný člověk. Je opravdový. Umí se bavit, smát se, ale přitom bere věci naprosto vážně. Je rozumnější než mnoho mužů v jeho věku, i když umí zároveň udělat ty nejnezodpovědnější a nejbláznivější věci pod sluncem. Je odvážný a statečný, tak odvážný, že by se bez váhání nechal zabít, kdyby bylo třeba, až nad tím zůstává rozum stát. Je výjimečný.

 

Toto jsou tři poklady, které jsem objevila a s kterými jsem prožívala chvíle na ranči. Zamilovala jsem si to tady. Zvlášť jsem si oblíbila procházky se psy po okolní krajině. Nikdy mě ta příroda neomrzela. Ráda jsem si na ty kopce a lesy dívala alespoň z okna.

Rostli tu borovice. Ach ano, borovice… Borovice, které jsem vždy viděla v očích mého Nejmilovanějšího. Občas jsem se proto jen tak zastavila a dívala na borovice, které mi ho připomínali. Stýskalo se mi po něm. Tak moc. Přijde? A kdy? Nezapomene na mě? Nenechá mě čekat? Neomrzí ho to? Často mi bývalo smutno. Často mi chyběl. Víc, než jsem si sama kdy dokázala představit. Myslela jsem na něj velmi často, skoro stále. Ale přesto jsem vždy věděla, že je dobře, že jsem od něj tak daleko. Potřebovala jsem být tady, na ranči, sama. Učila jsem se to – být sama. Sama sebou. A taky sama se sebou.

Také jsem se zde učila o našem Stvořiteli. Ani ne ze společných programů, jak by mohl někdo očekávat. Ale právě ze samoty. V samotě jsem ho vyhledávala. Také jsem se učila z věcí, které se zde odehrávali. Obyčejné, každodenní záležitosti, s kterými mi On pomáhal. A také proto, že jsem mohla zblízka vidět duchovní boje a zápasy, které jsem nikdy předtím takto nezažila. Z nich jsem se hodně naučila, a ještě stále učím. Začala jsem chápat, jak je duchovní svět reálný, jak moc se propojuje s tím fyzickým, a to, že jsme se rozhodli si tohoto faktu nevšímat, to nijak nezmění…

 

A tak jsem přijela na ranč. Pracovala jsem tu dobrovolně, za jídlo a nocleh. Čerpala jsem mnoho, i když jsem si to ani neuvědomovala. Zamávala jsem velkoměstu. Rozhodla jsem se. A tohoto rozhodnutí nikdy nebudu litovat. Rozhodla jsem se věřit Bohu. Bohu se vyplatí věřit. Bůh se postaral.

A tento rok pro mě znamenal mnohem, mnohem více, než jakákoli vysoká škola. Budu se někdy věnovat tomu, co jsem chtěla vystudovat? Netuším. Ale jedno vím jistě. Bůh se postará. Vždycky.

P.s. Nemohu přece vynechat to důležité. Nejmilovanější si pro mě přišel. A nejen přišel, on se za mnou přistěhoval. Vše opustil, aby mohl být se mnou. Díky tomu mohu dál pracovat na ranči. Vzal si mě, tak, jak slíbil. Se mnou je to opravdu těžké, ale on to (s pomocí Boží) zvládá. A já ho miluji den ode dne víc.