Soudná stolice Kristova

Naposledy jsem se rozhlédl po obrovském pokoji uvnitř hory. Tady byly uchovávány poklady pravdy Spasení. Zdálo se, že jejich množství a kráse není konce. Nedokázal jsem si představit, že místnosti obsahující jiné velké pravdy víry by mohly být krásnější. To mi pomohlo pochopit, proč tak mnoho křesťanů nikdy nechtělo opustit toto místo. Velké drahokamy, které představovaly různé aspekty Spasení, všechny vyzařovaly slávu, která byla větší než jakákoliv pozemská sláva. Nelze popsat, jak nádherné to bylo, a já jsem věděl, že bych tady mohl zůstat po celou věčnost a nikdy bych se nenudil.
Orel, který stál vedle mě, už téměř křičel: "Musíš jít dál!" Potom už klidněji pokračoval: "Neexistuje větší pokoj a bezbečí než přebývat v Božím spasení. Byl jsi sem přiveden, protože to budeš potřebovat tam, kam nyní jdeš. Ale déle už tu nesmíš zůstat."
Prohlášení orla o pokoji a bezpečí se dotkly něčeho uvnitř mne. Myslel jsem na odvážné bojovníky, kteří bojovali v boji na prvním stupni hory, na "Spasení". Oni bojovali tak dobře a zachránili tak mnoho lidí, ale také byli velice zranění. Orel opět přerušil moje myšlenky, jako kdyby jim naslouchal.
"Bůh má jinou definici pokoje a bezpečí než my. Být zraněn v boji je velká čest. To je důvod, proč se apoštol Pavel chlubil, že byl bičován a kamenován. Neexistuje odvaha, pokud neexistuje skutečné nebezpečí. Bůh řekl, že půjde s Jozuem vybojovat zaslíbenou zemi, ale znovu a znovu ho napomínal, aby byl silný a odvážný, protože bude muset bojovat a budou tam nebezpečí. Tímto způsobem Bůh zkouší ty, kteří jsou hodni zaslíbení - zda milují Boha a Jeho zaopatření víc než svoje bezpečí. Odvaha je projevem skutečné víry. Bůh nikdy neslíbil, že Jeho cesta bude lehká, ale že bude stát za to. Odvaha těch, kteří bojovali na úrovni Spasení, pohnula nebeskými anděly, aby si vážili toho, co Bůh udělal pro padlé lidské pokolení. Oni utrpěli rány v tom strašném útoku, ale nevzdali to a neustoupili. Ale i tak, tím že jsi vystupoval na horu, jsi byl schopen bojovat s autoritou, která nakonec osvobodila ještě víc duší. Ještě mnoho duší naplní tyto pokoje k velké radosti nebe, pokud půjdeš dál."
Potom jsem se otočil a pohlédl na tmavé, odpudivé dveře, nad kterými bylo napsáno Soudná stolice Kristova. Ale pokaždé, co jsem pohlédl na tyto dveře, mou duši zaplavovalo teplo a pokoj. Všechno ve mně toužilo zůstat v tomto pokoji a nic ve mně nechtělo projít těmito dveřmi. Opět orel odpověděl na moje myšlenky.
"Předtím, než vstoupíš do dveří jakékoliv velké pravdy, budeš mít stejné pocity. Dokonce jsi se tak cítil, než jsi vstoupil do tohoto pokoje k pokladům spasení. Tento strach je důsledkem pádu. To je ovoce stromu poznání dobrého a zlého. Poznání z tohoto stromu nás všechny učinilo nejisté a sobecké. Poznání dobrého a zlého dává skutečné poznání Boha do takového světla, že vypadá jako strašné, když ve skutečnosti každá pravda shůry vede ještě k většímu pokoji a bezpečí. I po Božích soudech máme toužit, protože všechny Jeho cesty jsou dokonalé."
V této chvíli jsem již prožil dost, abych věděl, že to, co se zdá být správné, je často nejméně plodná cesta a někdy cesta k tragédii. Během mého putování cesta, na které se zdálo, že riskuji nejvíc, byla cestou, která vedla k největší odměně. I tak, pokaždé to vypadalo, že riskuji ještě víc. Správně se rozhodnout, kam mám dál jít, bylo pokaždé těžší.
"Je třeba víc víry na to, abychom chodili ve vyšších sférách Ducha," prohlásil orel a zdálo se, že je trochu podrážděný. "Bůh nám dal mapu svého Království, když řekl: 'Kdo chce zachránit svůj život ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.' Jen tato slova tě mohou udržet na cestě k vrcholu hory a dovedou tě k vítězství ve velkém boji, který je před námi. Také ti pomohou stát před Kristovou soudnou stolicí," dodal a díval se ke dveřím.
Věděl jsem, že musím jít. Věděl jsem, že bych si měl pamatovat tuto nádhernou místnost a poklady spasení, ale také jsem věděl, že už bych se neměl ohlédnout zpět. Musel jsem jít dál. Otočil jsem se a s veškerou odvahou, kterou jsem v sobě posbíral, jsem otevřel dveře ke Kristově soudné stolici a prošel jsem jimi. Skupina andělů, která mi byla přidělena, zaujala pozice kolem dveří, ale nevstoupila.
"Co se děje? Copak vy nejdete?" ptal jsem se a velice jsem toužil po bezpečí jejich doprovodu.
"Tam, kam jdeš nyní, musíš jít sám. My tě budeme čekat na druhé straně."
Bez odpovědi jsem se otočil a vykročil jsem předtím, než bych mohl změnit svoje rozhodnutí. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Byl jsem v nejstrašnější temnotě, kterou jsem kdy zažil. Ten příšerný strach ve mně rostl. Brzy jsem si začal myslet, že jsem vstoupil do samotného pekla. Přemýšlel jsem, že couvnu, ale když jsem se ohlédl, nic jsem neviděl. Dveře byly zavřené a já jsem ani neviděl, kde jsou. Rozhodl jsem se, že teď už musím jít dál, a pohyboval jsem se pomalu a modlil se k Pánu, aby mi pomohl. Když jsem to udělal, pokoj začal růst v mém srdci.
Pak jsem si všiml, že ta temnota už nebyla studená, začala působit útulně. Potom jsem uviděl nejasné světlo. To se postupně stalo nádherným světlem, světlem tak překrásným, že jsem se cítil, jako bych vstupoval do samotného nebe. Teď se sláva zvětšovala každým krokem. Divil jsem se, jak něco tak nádherného mohlo mít vstup tak temný a odporný. Chtěl jsem vychutnat každý krok předtím, než udělám další.
Brzy se cesta otevřela do sálu tak velkého, že jsem cítil, že ani celá země by ho nemohla obsáhnout. Jeho krásu by si lidští architekti nedokázali ani představit. Nikdy jsem nezažil něco takového, jako to, co naplňovalo moji duši, když jsem si prohlížel tuto místnost. Na druhém konci byl zdroj slávy, která vyzařovala ze všeho v pokoji. Věděl jsem, že je to Pán, a trochu jsem cítil bázeň, když jsem k Němu vykročil. Ani jsem si nepomyslel, jak veliká byla ta vzdálenost. Bylo to tak nádherné, že jsem měl pocit, že bych mohl jít věčně a těšit se z každého kroku. V pozemských termínech, které se sem jaksi nehodily, by mi to trvalo několik dní, než bych se dostal k trůnu.
Moje oči byly tak upřeny na Boží slávu, že jsem kráčel dlouhou dobu, než jsem si všiml, že procházím kolem zástupů lidí, kteří stáli v řadách po mé levé straně. (Stejné množství bylo i po mé pravé straně, ale byli tak daleko, že jsem si jich všiml, až když jsem došel k trůnu). Když jsem je uviděl, musel jsem zastavit. Byli oslňující, vznešenější než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Jejich vzezření bylo fascinující. Nikdy takový pokoj a taková důvěra neozdobovaly lidskou tvář. Každý z nich byl krásný, mimo jakákoli pozemská přirovnání. Když jsem se otočil k těm, kteří byli blízko mne, uklonili se na pozdrav, jako kdyby mne znali.
"Jak to, že mě znáte?" zeptal jsem se překvapený svou smělostí, položit jim takovou otázku.
"Jsi jedním ze svatých, který bojuje v poslední bitvě," zareagoval muž blízko mne. "Tady tě každý zná, známe i všechny, kteří nyní bojují na zemi. My jsme svatí, kteří sloužili Pánu v generacích před tebou. My jsme veliký oblak svědků, kteří dostali právo hledět na poslední boj. Známe vás všechny a vidíme všechno, co děláte."
Potom jsem si všiml někoho, koho jsem znal na zemi. Byl to věrný věřící, ale nemyslím si, že by udělal něco důležitého. Byl na zemi tak fyzicky neatraktivní, že ho to učinilo plachým. Tady měl stejné vlastnosti, ale byl nějak krásnější než jakákoliv osoba, kterou jsem znal na zemi. Vykročil ke mně s jistotou a důstojností, kterou jsem nikdy v něm nebo v komkoliv jiném předtím neviděl.
"Nebe je mnohem větší, než jsme snili, když jsme byli na zemi," začal. "Tento sál je pouze práh říše slávy, která je daleko nad schopnost chápání, kterou jsme měli. Také je pravda, že druhá smrt je mnohem strašnější, než jsme si mysleli. Ani nebe, ani peklo nejsou takové, jako jsme si mysleli. Kdybych věděl na zemi to, co vím tady, nežil bych tak, jako jsem žil. Jsi požehnán velikou milostí, že jsi sem přišel předtím, než jsi zemřel," řekl a díval se na můj oděv.
Pak jsem se i já podíval na sebe. Pořád jsem měl na sobě starý plášť pokory a pod ním brnění. Cítil jsem se mizerný a neelegantní, když jsem stál před těmi, kteří byli tak důstojní a krásní. Začal jsem si myslet, že jsem ve vážných problémech, pokud se mám objevit takto před Ježíšem. Jako orli, i můj starý známý četl moje myšlenky a odpověděl na ně:
"Ti, kdo sem přicházejí oblečení do tohoto pláště, se nemají čeho bát. Tento plášť je nejvyšší čestná hodnost a je důvodem, proč se všichni klaněli, když jsi procházel."
"Nevšiml jsem si, že by se mi někdo klaněl," odpověděl jsem trochu bez zájmu.
"To není nevhodné," pokračoval. "Tady prokazujeme jeden druhému úctu. I andělé nám tady slouží, ale pouze Bůh a jeho Kristus jsou uctíváni."
Pořád jsem se styděl. Musel jsem se vycvičit v tom, abych se neklaněl těmto nádherným lidem, když jsem se zároveň chtěl skrýt, protože jsem vypadal tak špatně. Potom jsem začal lamentovat nad tím, že moje myšlenky byly tady tak hloupé, jako byly na zemi, jenže tady je každý znal! Cítil jsem se znemožněný a hloupý, když jsem stál před těmi, kteří byli tak uctiví a čistí. Znovu můj starý známý zareagoval na tyto myšlenky.
"My už teď máme svoje neporušitelná těla a ty ještě ne. Naše mysl už není omezována hříchem. My jsme schopni pochopit mnohokrát víc, než si může největší pozemská mysl jen nejasně představit, a po celou věčnost budeme růst v této schopnosti rozumět. Tak můžeme znát Otce a rozumět slávě Jeho stvoření. Na zemi nemůžeš ani trochu začít chápat, co ti nejmenší z nás tady znají, a my jsme tady ti nejmenší. "
"Jak bys ty mohl být ten nejmenší?" nevěřícně jsem se zeptal.
"Je tady i aristokracie. Odměnou za naše pozemské životy je věčné postavení, které tu máme. Ty velké zástupy tady jsou ti, které Ježíš nazval 'bláznivé panny'. My jsme znali Pána a důvěřovali Jeho kříži pro záchranu z věčného zatracení, ale nežili jsme skutečně pro Něj, ale pro sebe. Neudržovali jsme naše nádoby naplněné olejem Ducha svatého. Máme věčný život, ale promarnili jsme naše životy na zemi."
To mě skutečně překvapilo, ale věděl jsem, že na tomto místě nikdo nemohl lhát.
"Bláznivé panny skřípaly zuby ve vnějších temnotách," protestoval jsem.
"A to jsme dělali. Smutek, který jsme prožívali, když jsme pochopili, že jsme tak promarnili svoje životy, byl větší než jakýkoli smutek na zemi. Temnotu tohoto smutku mohou pochopit pouze ti, kteří ho prožili. Taková temnota se pouze zvětšuje, když je zjevena vedle slávy toho, kterého jsme zklamali. Ty teď stojíš mezi lidmi s nejnižší hodností v nebi. Nejsou větší blázni než ti, kteří poznali velké Boží spasení a potom šli a žili pro sebe. Přijít sem a poznat realitu této pošetilosti je smutek větší, než co pozemská duše může prožít. My jsme ti, kteří vytrpěli vnější temnoty kvůli největšímu bláznovství."
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit: "Ale vy jste slavnější a tak plní radosti a pokoje, jako jsem si ani nepředstavoval pro ty, kteří jsou v nebi. Necítím v tobě žádnou lítost, a přece vím, že tady nemůžeš lhát. To mi nedává žádný smysl."
Díval se mi přímo do očí a pokračoval: "Ježíš nás také miluje láskou větší než jakou teď dokážeš pochopit. Před Jeho soudnou stolicí jsem zakusil největší lítost a temnotu duše, které lze prožít. I když tady neměříme čas jako vy, zdálo se, že to trvalo tak dlouho, jako můj život na zemi. Všechny moje hříchy a bláznovství, ze kterých jsem nedělal pokání, procházely přede mnou a před všemi, kteří jsou tady. Smutek této zkušenosti nedokážeš pochopit, dokud ji neprožiješ. Cítil jsem se, jako bych byl v nejhlubším pekelném žaláři, i když jsem stál před Pánem. On byl neúprosný, dokud celý můj život nebyl přezkoumán. Když jsem pak řekl, že toho lituji a prosil o milosrdenství Jeho kříže, On setřel moje slzy a odjal velkou temnotu. Pohlédl na mě s láskou, která je větší než cokoliv, co teď dokážeš pochopit. On mi dal tento oděv. Už necítím temnotu nebo hořkost, kterou jsem poznal, když jsem stál před Ním, ale pamatuji si je. Pouze tady si můžeš pamatovat takové věci, aniž bys dál cítil bolest. Chvíle v nejnižší části nebe je mnohem větší než tisíc let nejlepšího života na zemi. Teď se můj smutek nad mým bláznovstvím proměnil v radost a vím, že radost budu znát navždy, i když jsem na nejnižším místě v nebi.
Znovu jsem začal přemýšlet o pokladech spasení. Nějakým způsobem jsem věděl, že všechno, co mi ten člověk řekl, bylo zjeveno těmito poklady. Každý krok, který jsem udělal směrem na horu nebo do hory, mi ukázal, že Jeho cesty jsou nádhernější a vzbuzují větší bázeň, než jsem znal předtím.
Můj dávný známý se na mě upřeně díval a pokračoval: "Nejsi tady, abys pochopil, ale abys prožil. Lidé postavení tady na vyšší úrovni mají mnohokrát víc, než co máme my. A každá další úroveň je mnohem větší než ta předchozí. Nejenom, že každá úroveň má nádhernější duchovní tělo, ale každá úroveň je blíž trůnu, ze kterého vychází všechna sláva. I tak už necítím smutek z mého selhání. Já si doopravdy nezasloužím nic. Jsem tady pouze z milosti a jsem velice vděčný za to, co mám. On je tak hoden, abychom ho milovali. Mohl bych teď dělat mnoho báječných věcí v různých částech nebe, ale raději zůstávám tady a hledím na slávu, i když jsem na vnějších okrajích.
Pak, s nepřítomným pohledem v očích, dodal: "Každý v nebi je teď v této místnosti, aby sledoval odhalování Jeho velkého tajemství a sledoval ty z vás, kteří budou bojovat poslední boj."
"Ty Ho odsud vidíš?" zeptal jsem se. "Vidím Jeho slávu v dálce, ale Jeho nevidím."
"Vidím mnohokrát lépe než ty," odpověděl. "A ano, vidím Ho a všechno, co dělá, dokonce i odtud. Také Ho slyším. Také můžu sledovat zemi. On nám dal všechnu tuto moc. My jsme velký oblak svědků, kteří na vás hledí."
Odešel zpátky mezi řady lidí a já jsem znovu vykročil a pokoušel se pochopit všechno, co mi řekl. Když jsem se podíval na velký zástup, o kterém řekl, že jsou bláznivé panny, ti, kdo duchovně prospali svůj život na zemi, věděl jsem, že kdyby se kdokoli z nich objevil teď na zemi, lidé by je uctívali jako bohy, a přece byli nejmenší z těch, kteří tady byli!
Potom jsem začal přemýšlet o veškerém čase, který jsem promarnil ve svém životě. Byla to tak zdrcující myšlenka, že jsem se zastavil. Pak přede mnou začaly procházet části mého života. Začal jsem prožívat strašný smutek nad tímto hříchem. Já jsem také byl jedním z největších bláznů! Možná jsem udržel víc oleje v lampě než jiní, ale teď jsem věděl, jak hloupý jsem byl, když jsem poměřoval to, co bylo ode mě požadováno, tím, co dělají druzí. Já jsem taky byl jednou z bláznivých panen!
Právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se zhroutím pod tíhou tohoto strašného odhalení, člověk, kterého jsem znal a ctil jako jednoho z velkým Božích mužů, vyšel dopředu, aby mě podržel. Jeho dotek mě z nějakého důvodu osvěžil. Pak mě vřele pozdravil. Byl to člověk, jehož učedníkem jsem chtěl být. Potkal jsem ho, ale nevycházeli jsme spolu dobře. Jako mnoho jiných jsem se pokoušel dostat se dost blízko k němu, abych se od něj mohl učit, ale jen jsem ho dráždil, až mě nakonec požádal, abych odešel. Po léta jsem kvůli tomu cítil vinu, měl jsem pocit, že jsem minul velkou příležitost pro určitou vadu v mém charakteru. I když jsem to už odsunul ze své mysli, pořád jsem v sobě nesl tíhu tohoto neúspěchu. Když jsem ho uviděl, všechno to vyplulo na povrch a začal jsem se cítit mizerně. On teď byl tak důstojný, že jsem se cítil ještě odpornější a rozpačitější nad svým ubohým stavem. Chtěl jsem se skrýt, ale nebylo možné se mu tady vyhnout. K mému překvapení jeho vřelost vůči mně byla tak ryzí, že mne za chvilku uvolnila. Nezdálo se, že by mezi námi byly nějaké bariéry. Ve skutečnosti láska, která z něho vycházela, téměř úplně odstranila moji rozpačitost.
"Dychtivě jsem čekal na toto setkání," řekl.
"Ty jsi čekal na mě?" zeptal jsem se. "Proč?"
"Jsi prostě jeden z mnoha, na které čekám. Nerozuměl jsem až do chvíle, kdy jsem byl souzen, že jsi jeden z těch, kterým jsem byl povolán pomáhat, dokonce vychovávat za učedníka, ale já jsem tě odvrhl."
"Pane," protestoval jsem. "Byla by pro mne velká čest, kdybys mne duchovně vychovával, a jsem velmi vděčný za čas, který jsem s tebou strávil, ale byl jsem tak arogantní, že jsem si zasloužil tvé zavrhnutí. Vím, že moje vzpoura a pýcha zabránily, abych měl skutečného duchovního otce. To není tvoje chyba, ale moje."
"To je pravda, že jsi byl pyšný, ale to není důvod, proč jsem se na tobě pohoršil. Urazil jsem se pro mou vlastní nejistotu, která způsobila touhu kontrolovat každého kolem mne. Uráželo mě, že jsi nepřijímal všechno, co jsem řekl, aniž bys o tom pochyboval. Potom jsem na tobě začal vyhledávat všechno, co by nebylo v pořádku, abych ospravedlnil tvoje zavržení. Začal jsem cítit, že pokud tě nemohu kontrolovat, mohl bys jednoho dne překážet mně a mé službě. Vážil jsem si své služby víc, než lidí, pro které mi byla dána, a tak jsem mnoho lidí jako ty odehnal pryč," řekl.
S upřímností, která je na zemi neznámá, pokračoval: "Všechny děti jsou vzpurné a myslí si, že se svět točí kolem nich. Proto potřebují rodiče, aby je vychovávali. Téměř každé dítě občas způsobí ostudu své rodině, ale pořád zůstává součástí rodiny. Já jsem odmítl mnoho Božích dětí, které mi svěřil, abych je bezpečně přivedl do dospělosti. U většiny z nich jsem zklamal. Hodně z nich utrpělo strašné rány a neúspěchy a já jsem jim mohl pomoci, aby se jim vyhnuli. Mnoho z nich jsou nyní vězněmi nepřítele. Vybudoval jsem velkou organizaci a měl značný vliv v církvi, ale největší dary, které mi Pán svěřil, byli ti, kteří byli ke mně posláni na výchovu, a mnoho z nich jsem odmítl. Kdybych nebyl tak zaměřený na sebe a na svou reputaci, byl bych tady králem. Byl jsem povolán na jeden z nejvyšších trůnů. Všechno, čeho jsi dosáhl a čeho dosáhneš, by šlo také na můj nebeský účet. Namísto toho mnoho, čemu jsem věnoval svoji pozornost, mělo ve skutečnosti velmi malou důležitost pro věčnost. Co vypadá dobře na zemi, tady vypadá úplně jinak. To, co tě udělá králem na zemi, často bude překážkou, která ti zabrání, abys byl králem tady. To, co tě učiní králem tady, je na zemi nízké a v nevážnosti. Odpustíš mi?"
"Samozřejmě," řekl jsem trochu rozpačitě. "Ale já také potřebuji tvé odpuštění. Pořád si myslím, že to byla moje neobratnost a vzpoura, která to pro tebe udělala nesnadným."
"To je pravda, že jsi nebyl dokonalý a já jsem rozpoznal některé tvé problémy správně, ale to nikdy není důvod pro odmítnutí," odpověděl. "Pán nezavrhl svět, když uviděl jeho nedostatky. Nezavrhl mě, když viděl můj hřích. Položil svůj život za nás. Je to vždycky ten větší, kdo musí položit svůj život za menšího. Byl jsem zralejší. Měl jsem víc autority než ty, ale stal jsem se jako jeden z kozlů v podobenství; zavrhl jsem Ježíše tím, že jsem zavrhl tebe a další, které on mi poslal."
Když hovořil, jeho slova mne hluboce zasáhla. Já jsem také byl vinen vším, čemu se on poddal. Mnoho mladých mužů a žen, které jsem odmítl, protože nejsou dost důležití pro můj čas, teď procházelo mojí myslí. Jak zoufale jsem se teď chtěl vrátit zpět a shromáždit je! Smutek, který jsem pocítil, byl ještě horší než ten, který jsem cítil kvůli plýtvání času. Plýtval jsem lidmi! Teď hodně z nich bylo vězněmi nepřítele, zranění a zajatí během boje na hoře. Celý tento boj byl o lidi a přece jsme se na lidi dívali jako na nejméně důležité. Bojujeme za pravdy víc než za lidi, pro které byly dány. Bojujeme za služby, zatímco krutě šlapeme po lidech, kteří jsou v nich. "A hodně lidí si o mně myslí, že jsem duchovní vůdce! Skutečně jsem ten nejmenší ze svatých," myslel jsem si.
"Rozumím tomu, jak se cítíš," poznamenal další muž, kterého jsem poznal jako jednoho z Božích mužů, kterého jsem považoval za jednoho z největších křesťanských vůdců v celé historii. "Apoštol Pavel řekl na konci svého života, že byl nejmenší ze svatých. Pak těsně před svou smrtí se nazval dokonce 'největším z hříšníků.' Kdyby se toto nenaučil ve svém životě na zemi, byl by také v nebezpečí, že bude jedním z nejmenších svatých v nebi. Protože se to však naučil na zemi, je teď jedním z těch, co jsou nejblíž Pánu a bude v jednom z nejvyšších postavení po celou věčnost."
Vidět tohoto člověka ve společnosti "bláznivých panen" bylo pro mne do této chvíle největším překvapením. "Nemohu uvěřit tomu, že ty také jsi jeden z těch hloupých, kteří prospali své životy na zemi. Proč jsi tady?"
"Jsem tady, protože jsem udělal jednu z nejzávažnějších chyb, kterou můžeš udělat jako ten, komu je svěřeno slavné evangelium našeho Spasitele. Tak jako apoštol Pavel postupoval z názoru, že není menší než ti velcí apoštolové, k názoru, že je největší z hříšníků, já jsem postupoval opačným směrem. Začal jsem tím, že jsem věděl, že jsem jedním z největších hříšníků, který našel milost, ale skončil jsem s názorem, že jsem jedním z velkých apoštolů. Bylo to kvůli mé velké pýše, ne kvůli nejistotě, jako tady u našeho přítele, že jsem začal útočit na každého, kdo neviděl všechno tak, jak jsem to viděl já. Ty, kteří mne následovali, jsem obral o jejich povolání a dokonce o jejich osobnosti, a dělal jsem na ně nátlak, aby byli všichni jako já. Nikdo kolem mne nemohl být sám sebou. Nikdo se neodvážil zapochybovat o mně, protože bych ho rozdrtil na prach; myslel jsem si, že tím, když učiním ostatní menší, udělám sebe větším. Myslel jsem si, že já mám být Duchem svatým pro každého. Z vnějšku moje služba vypadala jako hladce fungující stroj, kde byli všichni v jednotě a kde byl perfektní řád, ale byl to řád koncentračního tábora. Bral jsem Boží děti a dělal jsem z nich automaty na můj vlastní obraz místo na Jeho obraz. Na konci jsem už nesloužil Pánu, ale bůžku, kterého jsem si vybudoval. Na konci svého života jsem byl ve skutečnosti nepřítelem pravého evangelia, alespoň v praxi, i když moje učení a spisy se zdály bezvadně biblické."
"Pokud je pravda, že jsi se stal nepřítelem evangelia, jak je možné, že jsi ještě tady?" zeptal jsem se.
"Z milosti Boží jsem důvěřoval kříži pro moje vlastní spasení, i když jsem vlastně ostatním v tom zabraňoval a přiváděl jsem je spíš k sobě než k Němu. Pán zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Právě z této milosti mě Pán vzal ze země dříve, než by mě jinak vzal, aby ti, kdo byli pode mnou, Ho mohli najít a začít poznávat."
Nic mě nemohlo ohromit víc, než myšlenka, že to je pravda právě o tomto člověku. Historie nám o něm podala velice rozdílný obraz. Když viděl, co se děje v mém srdci, pokračoval:
"Bůh má jinou sadu historických knížek, než jsou ty na zemi. Ty jsi to letmo zahlédl, ale ještě nevíš, jak rozdílné jsou. Pozemské historie pominou, ale knihy, které jsou tady, budou trvat na věky. Pokud se můžeš radovat z toho, co nebe zaznamenává o tvém životě, jsi vskutku požehnaný. Lidé vidí nejasně jako v zrcadle, takže jejich dějiny budou vždycky nejasné a někdy úplně špatné. Skutečný dar rozlišování má velmi málo lidí, dokonce i velmi málo křesťanů. Bez tohoto daru je nemožné přesně rozpoznat pravdu v těch, kteří žijí v přítomnosti, nebo žili v minulosti. Dokonce i s tímto darem je to obtížné. Dokud jsi nebyl tady a nebyl jsi odhalen, budeš soudit jiné skrze překroucené předsudky, buď pozitivní, nebo negativní. To je důvod, proč jsme varováni, abychom nesoudili před časem. Dokud jsme nebyli tady, prostě nemůžeme doopravdy vědět, co je v srdci druhých, zda dělají dobré nebo špatné skutky. I v těch nejhorších lidech bývají dobré motivy, a dokonce i v těch nejlepších lidech špatné motivy. Pouze tady mohou být lidé souzeni podle svých skutků i motivů."
"Když se vrátím na zem, budu schopen rozpoznat historii správně, protože jsem byl tady?"
"Ty jsi tady, protože jsi se modlil k Pánu, aby tě soudil přísně, napravoval tě bez lítosti, tak abys mu mohl sloužit dokonaleji. To je jedna z nejmoudřejších žádostí, které jsi se kdy modlil. Moudří soudí sebe, aby nebyli souzeni. Ti ještě moudřejší prosí o Boží soudy, protože si uvědomují, že nedokáží soudit sami sebe dost dobře. Ty odtud odejdeš s daleko větší moudrostí a rozeznáním, ale na zemi uvidíš vždycky do určité míry nejasně jako v zrcadle. Tvoje zkušenost tady ti pomůže poznat lidi lépe, ale teprve když budeš plně tady, budeš znát lidi plně. Když odejdeš, větší dojem na tebe bude dělat to, jak málo znáš lidi, než to, jak dobře je znáš. To je pravda i o lidské historii. Bylo mi dovoleno hovořit s tebou, protože v určitém smyslu jsi skrze mé knihy byl mým učedníkem a velmi ti pomůže, když budeš znát pravdu o mně," zakončil velký reformátor.
Potom vystoupila dopředu žena, kterou jsem neznal. Její krása a půvab mi vyrážely dech, ale v žádném případě nebyly smyslné nebo svůdné. Ona byla definicí důstojnosti a vznešenosti.
"Byla jsem na zemi jeho ženou," začala. "Mnoho z toho, co znáš od něj, ve skutečnosti přicházelo ode mně, proto to, co chci říct není jen o něm, ale o nás. Můžeš reformovat církev, aniž bys reformoval svoji duši. Můžeš diktovat běh historie a přece nečinit vůli Otce, ani oslavovat Jeho Syna. Pokud se oddáš formování lidské historie, můžeš to udělat, ale je to pomíjivý úspěch, který zmizí jako obláček kouře."
"Ale dílo tvého manžela, nebo vaše dílo velice ovlivnily k dobrému každou generaci po něm. Je těžké si představit, jak temný by byl svět bez něj," protestoval jsem.
"To je pravda. Ale můžeš získat celý svět a přece ztratit svoji duši. Pouze tehdy, když udržíš svoji duši čistou, můžeš nasměrovat svět na skutečně trvalé věčné Boží cíle. Můj manžel ztratil svoji duši pro mne a získal ji teprve na konci svého života, protože já jsem byla vzata ze země, aby ji mohl získat. Mnoho z toho, co udělal, udělal víc pro mne než pro Pána. Já jsem na něho činila nátlak a dokonce mu dala hodně z poznání, které učil. Používala jsem ho jako rozšíření mého vlastního já, protože jako žena v té době jsem nemohla být uznávána jako duchovní vůdce. Přebrala jsem jeho život, abych mohla žít svůj život skrze něj. Brzy jsem ho přinutila, aby dělal všechno proto, aby si mě získal."
"Musel jsi ji velice milovat," řekl jsem při pohledu na něj.
"Ne. Vůbec jsem ji nemiloval. Ani ona nemilovala mně. Ve skutečnosti jsme už po několika letech manželství dokonce jeden druhého neměli ani rádi. Ale oba dva jsme potřebovali jeden druhého, tak jsme našli způsob jak spolupracovat. Čím uspěšnější jsme se stávali tímto způsobem, tím nešťastnější jsme byli, a tím víc klamu jsme používali, abychom oklamali ty, kteří nás následovali. Na konci života jsme byli prázdné trosky. Čím víc vlivu získáš propagováním sebe, tím větší úsilí musíš vyvíjet, abys udržel svůj vliv, a tím temnější a krutější se stane tvůj život. Králové se nás báli, ale my jsme se báli každého od králů až po rolníky. Nikomu jsme nemohli důvěřovat, protože jsme sami žili v takovém oklamání, že jsme nedůvěřovali ani jeden druhému. Kázali jsme lásku a důvěru, protože jsme chtěli, aby každý miloval nás a důvěřoval nám, ale my sami jsme se každého báli a každým tajně pohrdali. Pokud kážeš největší pravdy, ale nežiješ je, jsi pouze největší pokrytcem."
Jejich slova do mě bušila jako kladivo. Viděl jsem, že můj život už směřuje stejným směrem. Kolik jsem toho dělal, abych propagoval sebe spíš než Krista. Začal jsem vidět, kolik jsem toho udělal, abych ospravedlnil sebe před jinými, zvláště před těmi, kteří mne neměli rádi, nebo před těmi, u kterých jsem cítil, že si navzájem konkurujeme. Začal jsem vidět, jak mnoho z mého života bylo postaveno na budování zdánlivého vzhledu, který byl v rozporu s tím, kým jsem skutečně byl. Ale tady jsem se nemohl skrýt. Všichni v tomto velikém oblaku svědků věděli, kdo jsem pod závojem mých předstíraných motivů.
Znovu jsem pohlédl na tento pár. Byli teď tak bezelstní a tak skutečně vznešení, že nebylo možné pochybovat o jejich motivech. Oni kvůli mě rádi odhalovali svoje nejhorší hříchy a měli upřímnou radost, že to mohou dělat.
"Asi jsem měl o tobě špatnou představu kvůli tvému životopisu a tvých spisů, ale teď si tě vážím ještě víc. Modlím se za to, abych si mohl odnést z tohoto místa dokonalost a svobodu, které ty teď máš. Jsem unavený z pokusů žít budováním klamného zdání o sobě. Jak toužím po této svobodě," naříkal jsem a zoufale jsem si chtěl zapamatovat každý detail tohoto setkání. Potom mi slavný reformátor dal poslední napomenutí:
"Nepokoušej se učit jiné, aby dělali to, co děláš ty. Reformace není prostě jenom doktrína. Skutečná reformace příchází pouze z jednoty se Spasitelem. Když jsi spojen jhem s Kristem, a neseš břímě, které On ti dává, On bude s tebou a ponese je za tebe. Můžeš dělat jeho dílo jen tehdy, když ho děláš s Ním, nestačí ho dělat pro Něj. Pouze Duch může zplodit to, co je z Ducha. Pokud jsi s ním spojen jhem, nebudeš dělat nic z důvodu politiky nebo historie. Všechno, co děláš z důvodu politických tlaků nebo příležitostí, tě zavede jedině ke konci tvé skutečné služby. Věci, které děláme proto, že se pokoušíme vytvářet historii, v nejlepším případě odsoudí tvoje úspěchy do historie, ale nepodaří se ti mít vliv na věčnost. Pokud nežiješ to, co kážeš jiným, vyloučíš sebe z vysokého Božího povolání, jako jsme to udělali my. Řeknu ti, co tě udrží na cestě života - miluj Spasitele a hledej pouze Jeho slávu. Všechno, co uděláš, abys vyvýšil sebe, ti jednoho dne přinese nejstrašnější pokoření. Všechno, co děláš ze skutečné lásky ke Spasiteli, abys oslavil Jeho jméno, rozšíří hranice Jeho věčného království a v konečném důsledku dostaneš mnohem vyšší místo. Žij pro to, co se zapisuje tady. Vůbec se nestarej o to, co se zapisuje na zemi."
Když odcházeli, byl jsem opět zaplaven vědomím vlastního hříchu. Chvíle, kdy jsem používal lidi pro svoje vlastní cíle, nebo dokonce používal slavné jmého Ježíš, abych prosazoval své vlastní ambice, nebo abych vypadal lépe, se na mě začaly valit. Tady, kde jsem mohl vidět moc a slávu toho, koho jsem tak zneužíval, se to stalo odpornější, než jsem si myslel, že dokážu vydržet. Padl jsem na svou tvář v nejhorším zoufalství, jaké jsem kdy poznal. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, kdy jsem viděl tyto lidi a události přecházet přede mnou, jsem ucítil, jak mne ta žena zvedá zpátky na nohy. Byl jsem přemožen její čistotou, zvlášt teď, když jsem se cítil tak zlý a zkažený. Měl jsem silnou touhu ji uctívat, protože byla tak čistá.
"Obrať se k Synu," řekla důrazně. "Tvoje touha uctívat mě, nebo kohokoliv jiného v této chvíli je jenom pokus odvrátit pozornost od sebe a ospravedlnit se službou tomu, čím nejsi. Já jsem teď čistá, protože jsem se obrátila k Němu. Potřebuješ vidět zkaženost, která je ve tvé vlastní duši, ale pak se nesmíš věnovat sobě, nebo se snažit ospravedlnit se mrtvými skutky, ale obrátit se k Němu."
To bylo řečeno s takovým zájmem a ryzí láskou, že mne to nemohlo zranit ani urazit. Když viděla, že jsem pochopil, pokračovala:
"Ta čistota, kterou teď ve mně vidíš, to bylo první, co ve mně můj manžel viděl, když jsme byli mladí. Tehdy jsem byla relativně čistá ve svých motivech, ale zničila jsem jeho lásku a svou vlastní čistotu tím, že jsem mu dovolila špatně mě uctívat. Nikdy se nemůžeš stát čistý jen tím, že budeš uctívat toho, kdo je čistější než ty, ale musíš projít kolem nich, abys našel sám pro sebe toho, kdo je učinil čistými a ve kterém není žádný hřích. Čím více nás lidé chválili a čím víc jsme přijímali jejich chválu, tím dál jsme se dostávali od stezky života. Pak jsme začali žít pro lidskou chválu a abychom získali moc nad těmi, kteří nás nechválili. To byl náš konec a byl stejný pro mnoho z těch, kteří jsou tady na nejnižším místě, ale byli povoláni na nejvyšší."
Abych prodloužil náš rozhovor, zeptal jsem se na další věc, která mi přišla na mysl: "Je těžké pro tebe a tvého manžela být tady spolu?"
"Vůbec ne. Všechny vztahy, které máš na zemi, tady pokračují a všechny jsou očištěny soudem. Čím víc ti je odpuštěno, tím víc miluješ. Samozřejmě, Pán nám odpustil víc než komukoliv jinému, a tady Ho všichni milujeme víc než kdokoli jiný. Po tom, co jsme odpustili jeden druhému, začali jsme se víc milovat. Teď náš vztah pokračuje s mnohem větší hloubkou a bohatostí, protože my jsme spoludědicové tohoto spasení. Jak hluboké byly rány, tak hluboko byla láska schopná jít, když jsme byli uzdraveni. Mohli jsme to prožít na zemi, ale nenaučili jsme se odpuštění včas. Kdybychom se naučili odpuštení, konkurence, která vstoupila do našeho vztahu a odklonila náš život, by v nás nemohla zakořenit. Pokud skutečně miluješ, budeš lehce odpouštět. Čím těžší je pro tebe odpustit, tím dál jsi od skutečné lásky. Odpuštění je podstatné, pokud máš zůstat na stezce života. Bez něj tě hodně věcí může srazit z cesty, která byla pro tebe vybrána."
V té chvíli jsem si uvědomil, že tato žena, která mě přivedla do konfrontace s takovou bolestí nad mojí zkažeností, byla také nejatraktivnější osobou, kterou jsem kdy potkal. Nebyla to romantická přitažlivost, ale prostě jsem ji nechtěl opustit. Když si všimla mých myšlenek, udělala krok zpět a naznačila tím, že už půjde. Ale nabídla mi ještě poslední radu.
"Čistá pravda, vyslovená v čisté lásce bude vždycky přitahovat. Ty si budeš pamatovat bolest, kterou jsi tady cítil, a to ti bude pomáhat po zbytek tvého života. Bolest je dobrá; ukazuje ti, kde je problém. Nepokoušej se utišit bolest, dokud nenajdeš problém a nezaměříš se na něj. Boží pravda často přináší bolest, když přivádí do světla problém, který máme, ale Jeho pravda nám vždycky bude ukazovat cestu ke svobodě a skutečnému životu. Pokud toto znáš, dokonce se začneš radovat ve svých zkouškách, které jsou všechny na nás posílány, aby nás udržely na cestě života."
"Také přitažlivost, kterou jsi ke mně cítil, není v nepořádku. Je to přitažlivost mezi mužem a ženou, která byla dána na počátku, která je vždy čistá ve své pravé formě. Když je čistá pravda spojená s čistou láskou, muži mohou být muži, jak byli stvořeni, aniž by museli panovat z nejistoty. Ženy mohou být ženami, jakými byly stvořeny, protože jejich láska nahradila jejich strach. Láska nebude nikdy manipulovat, nebo se pokoušet kontrolovat z nejistoty, protože láska vyhání všechnu bázeň. Právě na tom místě, kde vztahy mohou být nejzkaženější, mohou také být nejvíce uspokojující. Když tvoje mysl bude obnovena Duchem pravdy, neuvidíš vztahy jako příležitost brát od druhých, ale dávat. Dávání je největší naplnění, jaké můžeme kdy poznat. Je to příchuť nebe, kde dáváme Pánu v čistém uctívání, má v sobě vzrušení, podle kterého i ty nejnádhernější vztahy na zemi jsou jen prchavým zábleskem. To, co prožíváme při uctívání zde, by tvoje křehké, malé, neoslavené tělo nemohlo vydržet. Pravé uctívání Boha očistí duši pro slávu skutečných vztahů. Proto nesmíš hledat vztahy, ale čisté uctívání. Teprve pak mohou vztahy začít být tím, čím měly být. Skutečná láska nikdy nehledá nadvládu, ale nejnižší místo pro službu. Kdybychom to já a můj manžel udrželi v našem manželství, seděli bychom teď vedle Krále a tato velká síň by byla naplněna dušemi mnoha dalších lidí."
S těmito slovy zmizela zpět do řad oslavených svatých. Znovu jsem se podíval směrem k trůnu a sláva se zdála být o tolik krásnější, že jsem byl málem vyveden z rovnováhy. Další muž stojící blízko mě vysvětlil:
"S každým setkáním je odstraněn závoj, takže Ho můžeš vidět jasněji. Nejsi změněn jen tím, že vidíš Jeho slávu, ale když ji vidíš s odhalenou tváří. Každý, kdo přichází ke skutečným Božím soudům, prochází uličkou, jako je tato, aby se setkal s těmi, kteří mu mohou pomoci odstranit všechny závoje, které ještě nosí; závoje, které překroutí to, jak Jej vidí."
Už jsem získal větší porozumění, než by mi na zemi dalo mnoho let studia. Pak jsem pocítil, že všechno moje studium a hledání na zemi mě vedlo dopředu jen hlemýždím tempem. Jak by mě mohl i čas mnoha životů na zemi připravit na soud? Můj život mě už diskvalifikoval víc než všechny ty, které jsem potkal, a oni se sem sotva dostali!
Potom se vynořil z řad další člověk. Byl to můj současník a já jsem nevěděl, že už zemřel. Nikdy jsem ho na zemi nepotkal, ale měl velkou službu, ke které jsem měl velkou úctu. Skrze lidi, které vycvičil, byly tisíce převedeny ke spasení a bylo založeno mnoho krásných sborů. Požádal mne, zda mě může na chvíli obejmout, a já jsem souhlasil, i když jsem se cítil trochu v rozpacích. Když mě objal, cítil jsem, jak z něj vychází taková láska, že velká bolest, která byla hluboko ve mně, mne přestala zraňovat. Tak jsem si zvykl na bolest, že jsem si jí už ani nevšímal, dokud neskončila. Když mě pustil, vyprávěl jsem mu, že jeho objetí mne z něčeho uzdravilo. Jeho radost byla hluboká. Pak mi začal vyprávět, proč je na nejnižší úrovni v nebi.
"Před koncem svého života jsem se stal tak arogantním, že jsem si nedokázal představit, že by Pán udělal něco důležitého, aniž by to udělal skrze mne. Začal jsem se dotýkat Božích pomazaných a škodit Jeho prorokům. Byl jsem sobecky pyšný, když Pán použil jednoho z mých učedníků, a stával jsem se žárlivý, když si Pán používal kohokoliv, kdo byl mimo moji vlastní službu. Začal jsem na takových lidech vyhledávat všechno špatné, na co bych mohl zaútočit. Nevěděl jsem, že pokaždé, když jsem to udělal, jsem jen degradoval sebe níž a níž."
"Nikdy jsem nevěděl, že jsi dělal něco takového," řekl jsem překvapeně.
"Podněcoval jsem lidi, kteří byli pode mnou, aby zkoumali jiné a dělali mou špinavou práci. Nechal jsem je prohledávat zemi, aby našli jakoukoliv chybu nebo hřích v životech druhých, abychom na ně mohli ukázat. Stal jsem se tím nejhorším, čím se člověk na zemi může stát - kamenem úrazu, který produkoval další kameny úrazu. Rozsévali jsme strach a rozdělení do církve, všechno ve jménu ochrany pravdy. Ve své samospravedlnosti jsem směřoval do zahynutí. V Jeho velkém milosrdenství Pán dovolil, abych byl raněn nemocí, která přivodila pomalou a pokořující smrt. Před tím, než jsem zemřel, jsem se vzpamatoval a dělal pokání. Jsem prostě vděčný, že tady vůbec mohu být. Asi jsem tady jeden z nejmenších, ale je to mnohem víc, než si zasloužím. Nemohl jsem opustit tuto místnost, dokud jsem neměl šanci se omluvit těm, kterým jsem tak ukřivdil."
"Ale ty jsi mi nikdy neukřivdil," řekl jsem.
"Ó, ale ano," odpověděl. "Mnohé útoky, které proti tobě přicházely, byly od těch, které jsem agitoval a povzbuzoval v jejich útocích na druhé. I když jsem ty útoky neprováděl osobně, Pán mě za ně činí odpovědným, stejně jako i ty, kteří je dělali."
"Aha. V každém případě ti odpouštím."
Už jsem si začal vzpomínat, že jsem dělal stejnou věc, i když v menším rozsahu. Vzpomněl jsem si, jak jsem dovolil rozladěným bývalým členům sboru rozšiřovat jejich jed o sboru, aniž bych je zastavil. Věděl jsem, že tím, že jsem jim to dovolil dělat, aniž bych je napomenul, jsem je povzbuzoval, aby v tom pokračovali. Vzpomínám si, že jsem si myslel, že jejich připomínky jsou oprávněné, sbor měl chyby. Pak se mi vybavilo, jak jsem dokonce opakoval mnoho jejich příběhů a ospravedlňoval to tím, že to říkám jen proto, abychom se za ně modlili. Brzy začala stoupat v mém srdci velká záplava podobných příkladů. Znovu jsem byl přemožen zlem a temnotou mé vlastní duše.
"Ó, já jsem také byl kamenem úrazu!" kvílel jsem a padal znovu na svá kolena. Věděl jsem, že si zasloužím smrt, že si zasloužím to nejhorší peklo. Nikdy jsem neviděl takovou nelítostnost a krutost, jaké jsem teď viděl ve svém srdci.
"A my jsem se vždycky utěšovali myšlenkami, že děláme Bohu službu, když jsme útočili na Jeho vlastní děti," pronikl ke mně hlas plný pochopení k tomu člověku. "Je pro tebe dobré, že to vidíš tady, protože ještě můžeš jít zpět. Prosím, varuj mé žáky před jejich hrozící záhubou, pokud nebudou činit pokání. Mnoho z nich je povoláno k tomu, aby tady byli králi, ale pokud nebudou činit pokání, bude je čekat nejhorší soud ze všech - ten, který je pro kameny úrazu. Moje pokořující nemoc byla milost od Boha. Když jsem stál před trůnem, prosil jsem Pána, aby poslal takovou milost pro mé učedníky. Já nemohu přejít zpátky k nim, ale On mi to dovolil tentokrát skrze tebe. Prosím, odpusť těm, kdo na tebe útočili, a tak je propusť. Oni skutečně nevěděli, že konají dílo Žalobce. Děkuji ti, že jsi mi odpustil, ale prosím, odpusť také jim. Je v tvé moci zadržet hříchy, nebo je přikrýt láskou. Velice tě prosím, miluj ty, kdo jsou teď tvými nepřátely."
Sotva jsou dokázal poslouchat tohoto člověka, protože jsem byl tak přemožen svým vlastním hříchem. Ten člověk byl tak nádherný, čistý a zřejmě teď měl moc, která není známa na zemi. A přece mě prosil s větší pokorou, než jsem kdykoli předtím viděl. Cítil jsem z něj vycházet takovou lásku, že jsem si nedokázal představit, že bych mohl odmítnout, ale i bez působení jeho lásky jsem se cítil mnohem více vinen, než by mohl být kdokoliv, kdo útočil na mě.
"Určitě jsem si zasloužil všechno, co mi udělali, a mnohem víc," odpověděl jsem.
"To je pravda, ale o to tady nejde," řekl. "Každý na zemi si zaslouží druhou smrt, ale náš Spasitel nám přinesl milost a pravdu. Pokud máme konat Jeho dílo, musíme dělat všechno v milosti i pravdě. Pravda bez milosti je to, co přináší nepřítel, když přichází jako 'anděl světla'."
"Jestliže budu uvolněn z tohoto, možná budu schopen jim pomoci," odpověděl jsem. "Ale copak nevidíš, že jsem mnohem horší, než by oni vůbec mohli být?"
"Vím, že to, co teď prošlo tvojí myslí bylo špatné," odpověděl, ale s hlubokou láskou a milostí. Věděl jsem, že má teď stejný zájem o mně a můj stav, jako měl o své učedníky.
"To je skutečně nebe," vyhrkl jsem. "To skutečně je světlo a pravda. Jak můžeme my, kdo žijeme v takové temnotě, se stát tak pyšní a myslet si, že víme tak mnoho o Bohu? Pane!" křičel jsem směrem k trůnu. "Prosím, dovol mi jít a zanést toto světlo zpátky na zemi!"
Okamžitě celý nebeský zástup zpozorněl a já jsem věděl, že jsem v centru jejich pozornosti. Cítil jsem se tak nepatrný i jen před jedním z těch nádherných, ale když jsem věděl, že se všichni na mně dívají, strach mě zaplavil jako přílivová vlna. Cítil jsem, že nemůže být větší odsouzení, než to, které teď přežiji. Cítil jsem se jako největší nepřítel slávy a pravdy, které tak naplňovaly toto místo. Byl jsem příliš zkažený, nikdy bych nemohl správně reprezentovat takovou slávu a pravdu. Nebyl způsob, jak bych mohl ve své zkaženosti sdělit realitu toho slavného místa a Přítomnosti. Byl jsem si jist, že ani Satan neodpadl tak daleko od milosti jako já. To je peklo, myslel jsem si. Nemůže být horší bolest, než být tak zlý, jako jsem já, a vědět, že existuje taková sláva. Být vypovězen odsud je mučivá bolest, horší, než jsem si kdy představoval. Není divu, že démoni jsou tak rozzlobení a zbavení rozumu, myslel jsem si.
Právě ve chvíli, kdy jsem cítil, že budu poslán do nejhlubšího pekla, jsem prostě zavolal: "JEŽÍŠI!" Rychle mě naplnil pokoj. Věděl jsem, že musím znovu jít směrem ke slávě, a z nějakého důvodu jsem měl důvěru to udělat. Šel jsem dopředu, dokud jsem neuviděl člověka, kterého jsem považoval za jednoho z největších spisovatelů všech dob. Považoval jsem hloubku jeho vhledu do pravdy za asi největší, s kterou jsem se setkal při všech mých studiích.
"Pane, vždycky jsem se těšil na toto setkání," téměř jsem vyhrkl.
"Stejně jako i já," odpověděl s ryzí upřímností.
"Cítím, že tě znám, a ve tvých spisech jsem téměř cítil, jako bys ty znal mne. Myslím, že ti dlužím víc než komukoliv jinému, kdo nebyl kanonizován v Písmu," pokračoval jsem.
"Jsi velice laskavý," odpověděl. "Ale je mi líto, že jsem ti nesloužil lépe. Byl jsem povrchní člověk a moje knihy byly povrchní a byly naplněny více světskou moudrostí než Boží pravdou."
"Protože jsem tady, a naučil jsem se všechno, co jsem se naučil, vím, že to musí být pravda, ale pořád si myslím, že jsou jedny z nejlepších, které máme na zemi," odpověděl jsem.
"Máš pravdu," upřímně připustil tento slavný spisovatel. "Je to tak smutné. Každý tady, dokonci i ti, kdo sedí nejblíž Králi, by žili svůj život jinak, kdyby ho mohli prožít znovu, ale myslím si, že já bych změnil svůj život víc než ostatní. Byl jsem ctěn králi, ale zklamal jsem Krále králů. Používal jsem velké dary a pochopení, které mi byly dány, abych přitahoval lidi víc k sobě a ke své moudrosti než k Němu. Kromě toho, já jsem Ho znal pouze slyšením slyšení, což byl způsob, ke kterému jsem nutil ostatní lidi, aby Ho jím poznávali. Činil jsem je závislými na mně a na jiných jako já. Obrátil jsem je víc k svůdnému rozumování než k Duchu svatému, kterého jsem sotva znal. Neukazoval jsem lidem k Ježíši, ale k sobě a k podobným jako já, kteří předstírali, že Ho znají. Když jsem Ho tady uviděl, chtěl jsem rozemlít svá díla na prach, tak jak to Mojžíš udělal se zlatým teletem. Moje mysl byla mojí modlou a já jsem chtěl, aby každý uctíval mou mysl se mnou. Tvoje úcta ke mně mi nedělá radost. Kdybych ztrávil tolik času tím, abych Ho poznával, jako jsem ztrávil tím, abych měl poznání o Něm a tímto poznáním dělal dojem na druhé, hodně z těch, kteří jsou teď v na nejnižší úrovni, by sedělo na trůně, který byl pro ně připraven, a mnoho dalších by bylo v této místnosti."
"Proto, že jsem tady, vím, že tvoje hodnocení tvého díla je pravdivé, ale nejsi na sebe příliš tvrdý?" ptal jsem se. "Tvoje knihy mě duchovně krmily po mnoho let, a pokud vím, i mnoho jiných."
"Nejsem na sebe příliš tvrdý. Všechno, co jsem řekl, je pravda, jak to bylo potvrzeno, když jsem stál před trůnem. Vyprodukoval jsem hodně, ale mně bylo dáno víc talentů než většině tady a já jsem je pohřbil pod svou vlastní duchovní pýchu a ambice. Právě tak i Adam mohl přivést celou lidskou rasu do nejslavnější budoucnosti, ale svým upadnutím přivedl miliardy duší do nejhorších tragédií. S autoritou přichází zodpovědnost. Čím více autority ti bylo dáno, tím větší potenciál pro dobré a špatné budeš mít. Ti, kteří s Ním budou vládnout ve věčnosti, budou znát zodpovědnost toho nejhlubšího druhu. Žádný člověk nestojí sám a každé lidské selhání nebo vítězství se odráží daleko mimo naše chápání, dokonce až ke generacím, které přijdou. Mnoho tisíců, které jsem mohl vést správně, by mělo za výsledek mnohem víc miliónů tady. Každý, kdo chápe pravou povahu autority, ji nikdy nebude hledat, ale pouze ji přijme, když ví, že je spojen jhem s Pánem, s tím Jediným, který je schopen stát v autoritě bez klopýtání. Nikdy nehledej vliv a autoritu pro sebe, ale pouze hledej Pána a buď ochoten vzít Jeho jho. Můj vliv nenakrmil tvoje srdce, ale spíš tvou pýchu v poznání."
"Jak mohu vědět, že nedělám totéž?" zeptal jsem se, když jsem začínal přemýšlet o svých vlastních knihách.
"Studuj, abys byl osvědčený před Bohem, ne před lidmi," odpověděl, když odcházel zpátky do řad. Předtím, než zmizel, se otočil a s nepatrným úsměvem mi nabídl poslední radu: "A nenásleduj mne."¨
V této první velké skupině jsem viděl mnoho Božích mužů a žen z období mého života i z minulosti. Zastavoval jsem se a mluvil jsem s mnoha dalšími. Neustále jsem byl šokován, že tak mnoho těch, kdo měli být na nejvyšších místech, měli nejnižší hodnost v Králoství. Hodně mi vyprávělo stejný hlavní příběh - všichni padli do smrtelného hříchu pýchy po svých velkých vítězstvích, nebo upadli do žárlivosti, když jiní lidé dostali stejné pomazání jako oni. Jiní propadli žádosti, skleslosti, nebo hořkosti ke konci svého života a museli být vzati předtím, než překročili hranici do věčného zahynutí. Všichni mi dali stejné varování: čím vyšší je duchovní autorita, ve které chodíš, tím níž můžeš padnout, pokud opustíš lásku a pokoru.
Když jsem pokračoval v cestě k soudné stolici, začal jsem míjet ty, kdo měli v Království vyšší hodnost. Ještě mnoho závojů bylo odstraněno z mé tváře pomocí setkání s těmi, kteří klopýtli přes stejné problémy jako já, a pak jsem začal potkávat ty, kdo zvítězili. Potkal jsem páry, které sloužily Pánu a jeden druhému věrně až do konce. Jejich sláva byla nepopsatelná a jejich vítězství mě povzbudilo, že je možné zůstat na stezce života a sloužit Mu ve věrnosti. Ti, kteří klopýtli, klopýtli mnoha různými způsoby. Ti, kteří zvítězili to udělali všichni stejně - oni se neodchýlili od své oddanosti k prvnímu a největšímu přikázání - milovat Pána. Tím jejich služba byla dělána pro Něj, ne pro lidi, dokonce ne ani pro duchovní lidi. To byli ti, kteří uctívali Beránka a následovali Ho, kamkoli šel.
Když jsem ještě nebyl ani v polovině cesty k trůnu, to, co byla nepopsatelná sláva těch prvních řad, teď vypadalo jako vnější temnoty ve srovnání se slávou těch, které jsem teď míjel. Největší krása na zemi by se nekvalifikovala na žádné místo v nebi. A bylo mi řečeno, že tento pokoj je pouze práh nevýslovné říše!
Moje postupování k trůnu mohl trvat dny, měsíce nebo dokonce roky. Neexistoval způsob, jak na tom místě změřit čas. K mým značným rozpakům, oni všichni mi projevovali velkou úctu, ne proto, kdo jsem byl, nebo kvůli něčemu, co jsem udělal, ale prostě proto, že jsem byl bojovník v boji posledních dnů. Nějakým způsobem skrze tento poslední boj bude sláva Boží odhalena tak, že bude svědectvím každé moci a autoritě stvořené, nebo která má teprve být stvořena, po celou věčnost. Během tohoto boje bude zjevena sláva kříže a Boží moudrost bude poznaná jedinečným způsobem. Účastnit se tohoto boje znamenalo dostat jednu z největších poct, které byly dány nám z lidské rasy.
Když jsem se přiblížil k soudné stolici, ti s nejvyšší hodností také seděli na trůnech, které byly všechny částmi Jeho trůnu. I ten nejmenší z těchto trůnů byl mnohokrát nádhernější, než jakýkoliv pozemský trůn. Někteří z nich byli vládci nad městy na zemi, kteří již brzy zaujmou svá místa. Jiní byli vládci nad nebeskými záležitostmi a jiní nad záležitostmi fyzického stvoření, takového jako hvězdné systémy a galaxie. Avšak bylo zřejmé, že ti, kterým byla dána autorita nad městy, byli poctěni víc než ti, kdo dostali autoritu nad galaxiemi. Hodnota jednoho dítěte byla větší než galaxie hvězd, protože Duch svatý přebýval v lidech a Pán si vybral lidi jako svůj věčný příbytek. V přítomnosti Jeho slávy se celá země zdála nepatrná jako smítko prachu, a přece byla tak nekonečně poctěna, že pozornost celého nebeského zástupu byla zaměřena na ni.
Teď, když jsem stál před trůnem, cítil jsem se mnohem méně než smítko prachu. Přesto jsem na sobě cítil Ducha svatého silněji než kdykoli předtím. Bylo to pouze Jeho mocí, že jsem byl schopen stát. Teprve tady jsem skutečně začal chápat Jeho službu jako našeho Potěšitele. Vedl mne po celou mou cestu i přesto, že jsem si Ho sotva všiml.
Pán byl jemnější i strašnější, než jsem si kdykoli představoval. V Něm jsem viděl Moudrost, která mě doprovázela na hoře, a cítil jsem srdečnost mnoha mých přátel na zemi. Poznal jsem Ho jako Toho, kdo ke mně často hovořil skrze druhé. Také jsem Ho poznal jako Toho, kterého jsem často zavrhl, když ke mně přišel v jiných. Viděl jsem Lva i Beránka, Pastýře a Ženicha, ale ze všeho nejvíc jsem Ho tady viděl jako Soudce.
Dokonce i v Jeho úžasné přítomnosti Potěšitel byl tak mocně se mnou, že jsem se cítil pohodlně. Také bylo zřejmé, že Pán v žádném případě nechtěl, abych se cítil nepříjemně; On pouze chtěl, abych poznal pravdu. Není možné lidskými slovy popsat to, jak strašlivé ani jak uvolňující to bylo - stát před Pánem. Teď už jsem se neznepokojoval, zda rozsudek bude dobrý nebo zlý; prostě jsem věděl, že bude spravedlivý a že mohu důvěřovat svému Soudci.
V jedné chvíli se Pán rozhlédl po trůnech kolem sebe. Na mnoha z nich byli svatí a mnoho bylo prázdných. Pak řekl: "Tyto trůny jsou pro ty, kdo zvítězili, kdo mi sloužili věrně v každé generaci. Můj Otec a já jsme je připravili před založením světa. Jsi hoden si sednout na jeden z nich?"
Vzpomněl jsem si, co můj přítel kdysi řekl: "Když ti vševědoucí Bůh dává otázku, není to proto, že potřebuje informaci." Pohlédl jsem na trůny. Podíval jsem se na ty, kdo teď na nich seděli. Poznal jsem některé velké bohatýry víry, ale o většině jsem věděl, že nejsou na zemi známí. Věděl jsem, že mnozí z nich byli misionáři, kteří prožili svoje životy, aniž by je někdo znal. Nikdy se nestarali o to, aby byli známí na zemi, ale pouze aby je znal On. Byl jsem trochu překvapen, když jsem tam viděl některé, kteří byli bohatí, nebo jsem viděl vládce, kteří byli věrní v tom, co jim bylo svěřeno. Avšak zdálo se, že věrné modlící se ženy a matky zasedaly na více trůnech, než jakákoliv jiná skupina.
V žádném případě jsem nemohl odpovědět "ano" na Pánovu otázku, zda se považuji za hodného tam sedět. Nebyl jsem hoden sedět ve společnosti žádného z těch, kdo tam byli. Věděl jsem, že mi byla dána příležitost běžet pro největší odměnu na nebi i na zemi a já jsem neuspěl. Byl jsem zoufalý, ale pořád byla ještě jedna naděje. I když většina mého života byla prohrou, věděl jsem, že jsem tady předtím, než skončil můj život na zemi. Když jsem vyznal, že nejsem hoden, zeptal se: "Ale chtěl bys tento trůn?"
"Chtěl bych z celého svého srdce," odpověděl jsem.
Pán se potom podíval na ochozy a řekl: "Ty prázdné trůny mohly být naplněny v každé generaci. Dal jsem pozvání usednout sem každému, kdo vzýval Moje jméno. Pořád jsou ještě volné. Teď přišel poslední boj a mnoho z těch, kdo jsou poslední, budou první. Tyto trůny budou obsazeny předtím, než skončí boj. Ty, kteří tu budou sedět, poznáš podle dvou věcí: budou nosit plášť pokory a budou mít mou podobu. Ty teď máš plášť. Pokud si ho udržíš a neztratíš ho v boji, když se vrátíš, budeš mít také mou podobu. Pak budeš hoden usednout s těmito, protože já tě učiním hodným. Byla mi dána veškerá autorita a moc a jedině já je mohu vykonávat. Zvítězíš a bude ti svěřena moje autorita pouze tehdy, když budeš plně přebývat ve mně. Teď se otoč a podívej se na mou rodinu."
Otočil jsem se a pohlédl jsem zpět ve směru, ze kterého jsem přišel. Z místa před Jeho trůnem jsem mohl vidět celou místnost. Pohled pro svou slávu nad jakékoliv pozemské srovnání. Řady byly naplněny milióny lidí. Každý jedinec s nejnižší hodností byl hroznější než armáda, a já jsem věděl, že měl větší moc. Bylo daleko nad moji schopnost pojmout takové panoráma slávy. I tak, bylo vidět, že pouze velmi malá část velkého sálu byla obsazena.
Pak jsem se podíval zpět na Pána a byl jsem v úžasu, že vidím slzu v Jeho očích. On otřel slzy z každého oka zde kromě svého. Když ta slza stékala Jeho tváří, chytil ji do své ruky. Pak mi ji nabídl.
"Toto je můj pohár. Vypiješ ho se mnou?"
Nebylo možné Ho odmítnout. Když se Pán dál na mně díval, začal jsem cítit Jeho velkou lásku. I tak mizerného, jako jsem byl, On mne pořád miloval. Tak nehodný, jako jsem byl, on chtěl, abych byl blízko něj. Pak řekl:
"Všechny tyto miluji láskou, kterou nedokážeš pochopit. Já také miluji všechny, kdo tady měli být, ale nepřišli. Opustil jsem devadesát devět, abych šel za jedním, kdo byl ztracen. Moji pastýři by neopustili jednoho, aby šli za devadesáti devíti, kteří jsou ještě ztraceni. Já jsem přišel zachránit ztracené. Budeš mít účast na mém srdci, abys šel zachránit ztracené? Pomůžeš naplnit tuto místnost? Pomůžeš obsadit tyto trůny, a každé jiné místo k sezení v tomto sálu? Vydáš se na toto hledání, abys způsobil radost nebi, mně a mému Otci? Tento soud je pro moje vlastní a můj dům ještě není naplněn. Poslední boj neskončí, dokud můj dům nebude plný. Teprve pak bude čas, abychom zachránili zemi a odstranili zlo z mého stoření. Pokud vypiješ můj pohár, budeš milovat ztracené tak, jako jsem je miloval já."
Potom vzal pohár tak prostý, že jsem byl překvapen, že vůbec mohl být v místnosti takové slávy, a dal do něj svou slzu. Pak mi ho podal. Nikdy jsem nezakusil něco tak hořkého. Věděl jsem, že v žádném případě to nedokážu vypít všechno, nebo aspoň většinu, ale byl jsem odhodlán vypít tolik, kolik mohu. Pán trpělivě čekal, dokud jsem nevybuchl takovým pláčem, že jsem cítil, jako by ze mě proudily skutečné řeky slz. Plakal jsem za ztracené, ale ještě víc jsem plakal pro Pána.
Pohlédl jsem na něho v zoufalství, že jsem už nedokázal přijmout ani o trochu víc této velké bolesti. Pak mě začal naplňovat Jeho velký pokoj a míchal se s Jeho láskou, kterou jsem cítil. Nikdy jsem necítil něco tak nádherného. To byly živé vody, o kterých jsem věděl, že by mohly prýštit po věčnost. Pak jsem pocítil, jako by vody plynoucí ze mne vzplály plamenem. Ucítil jsem, že tento oheň mě zahubí, pokud nezačnu provolávat majestát Jeho slávy. Nikdy jsem necítil takové nutkání kázat, uctívat Ho a vdechovat každý dech, který mi byl dán pro Jeho evangelium.
"Pane!" vykřikl jsem a v té chvíli jsem zapomněl na všechny kromě Něj. "Teď vím, že tento trůn soudu je také trůnem milosti a tak tě žádám o milost, abych ti mohl sloužit. Ze všeho nejvíc tě prosím o milost! Prosím tě o milost, abych mohl dokončit svůj běh. Prosím tě o milost, abych tě takto mohl milovat, abych mohl být zachráněn ze sebeklamu a sobectví, které tak pokřivily můj život. Vzývám tě, abys mne zachránil ode mne samého a od zla mého vlastního srdce, a prosím tě o tuto lásku, kterou teď cítím, aby neustále proudila v mém srdci. Prosím tě, abys mi dal tvoje srdce, tvou lásku. Prosím tě o milost Ducha svatého, aby mne usvědčoval z mého hříchu. Prosím tě o milost Ducha svatého, abych mohl svědčit o tobě, jaký skutečně jsi. Prosím tě o milost svědčit o všem, co jsi připravil pro ty, kdo přicházejí k tobě. Prosím tě o milost, aby na mně spočinula, abych mohl kázat realitu tohoto soudu. Prosím tě o milost, abych se mohl sdílet s těmi, kteří jsou povoláni k zasednutí na tyto prázdné trůny, abych jim dal slova života, která je udrží na stezce života, která jim udělí víru, aby mohli dělat to, k čemu byli povoláni. Pane, úpěnlivě tě prosím o tuto milost."
Potom Pán povstal. Pak všichni ti, kdo seděli na trůnech tak daleko, jak jsem viděl, také povstali. Jeho oči hořely ohněm, který jsem předtím neviděl.
"Ty jsi volal ke mně o milost. Tuto prosbu nikdy neodmítnu. Ty se vrátíš a Duch svatý bude s tebou. Tady jsi zakusil mé laskavosti i mé přísnosti. Musíš si pamatovat obojí, pokud chceš zůstat na stezce života. Pravá láska k Bohu obsahuje Boží soud. Musíš znát mou laskavost i přísnost jinak upadneš do oklamání. Milost, která ti tady byla dána, je to, abys poznal obojí. Rozhovory, které jsi měl se svými bratry zde, byly moje milost. Pamatuj si je."
Pak ukázal svým mečem k mému srdci, pak k mým ústům, pak k mým rukám.
Když to udělal, vyšel z Jeho meče oheň a spálil mne k velké bolesti. "Toto je také moje milost," řekl. "Ty jsi jen jeden z mnoha, kteří byli připraveni pro tuto hodinu. Kaž a piš o všem, co jsi tady viděl. Co jsem ti řekl, řekni mým bratřím. Jdi a svolej mé vojevůdce do posledního boje. Jdi a braň ubohé a utiskované, vdovy a sirotky. To je poslání mých vojevůdců a je to i místo, kde je najdeš. Moje děti mají pro mne větší cenu než hvězdy na nebi. Krm mé beránky. Opatruj mé maličké. Dávej jim Boží slovo, aby mohli žít. Jdi do boje. Jdi a neustupuj. Jdi rychle, protože já přijdu rychle. Poslechni mne a urychli den mého příchodu."
Pak přišla skupina andělů a vyprovodila mne od trůnu. Jejich vůdce šel vedle mne a řekl.
"Teď, když povstal, On už neusedne, dokud neskončí poslední boj. On seděl do té doby, než Jeho nepřátelé byli dáni pod Jeho nohy. Ten čas teď přišel. Zástupy andělů, které stály připraveny už od noci ukřižování, byly teď poslány na zem. Také pekelné hordy byly propuštěny. Toto je čas, na který čekalo všechno stvoření. Velké Boží tajemství již brzy bude dokončeno. Teď už budeme bojovat až do konce. Budeme bojovat s tebou a tvými bratry."


Probudil jsem se.